Rumunsko (2020)
Rok 2020 bude mít s největší pravděpodobností většina světové populace spojena s jinými záležitostmi než s cestováním. Tato bohulibá a mnou tolik oblíbená činnost se v prioritách rázem propadla na chvost a důraz byl po většinu roku kladen především na zdraví naše, našich blízkých a spoluobčanů.
Avšak skutečnost, že čtete tyto řádky vám může dát tušit, že i za těchto nelehkých časů se na nás usmálo štěstí a my tak byli schopni saturovat naše cestovatelské choutky. Neobešlo se to však zcela bez problémů a osud nás nakonec zavál na zcela jiné místo, než jsme původně plánovali.
Již od poloviny roku 2019 jsme se švagrem Igorem plánovali nějakou větší expedici a právě v té době ve mně Igor probudil zalíbení v cestování se stanem. Po pár výletech nám již byla Šumava malá a my si vysnili dvoutýdenní expedici do gruzínských hor. Cestu jsme do detailu promysleli, zakoupili letenky i potřebnou výbavu, a i přes vypuknutí pandemie jsme se několik měsíců těšili a doufali, že nám okolnosti umožní cestu uskutečnit. Žel nebylo tomu tak. Několik dní před plánovaným odletem se hranice Gruzie uzavřely pro návštěvníky a ač byla naše srdce zlomena, náš cestovatelský duch vytrval a během dvou dnů jsme měli na stole záložní plán. Cílem se mělo stát rumunské pohoří Fagaraš, součást Karpatského masivu. Země byla otevřená, průjezd transitními státy možný a my nehodlali čekat, až si to místní vlády rozmyslí. Sbalili jsme rychle krosny a autem se vydali vstříc dalšímu dobrodružství.
Obsah
Den 1
V osm hodin ráno jsme tedy vyrazili na dlouhou cestu přes Rakousko a Maďarsko. V řízení jsme se poctivě střídali, což nám umožnovalo udržovat dobrou náladu a hlavně pozornost. Mohli jsme si tak vychutnat ploché maďarské scenérie a zvyšující se hustotu rumunských podnikatelů, vozícími na přívěsech západní vozy do své vlasti. Náladu nám v průběhu trochu zhatila politika maďarských prodejců dálničních známek. Ty, ač byly oceněny na 4.700 forintů (cca 340Kč), nebylo možné za forinty koupit. Muselo se platit eurem, což vyšlo na 19€ (cca 480Kč). Znamenitý byznys model musím uznat. Samozřejmě jsme se tím nenechali otrávit a pouze s lehkou neochotou tak podpořili místní ekonomiku.
Po příjezdu do Rumunska a opuštění dálnice jsme měli možnost pozorovat, že západní automobily zde mají vskutku velký odbyt. Při průjezdu kdejakou dědinou, kde jako by se zastavil čas a cihlové domky vypadaly, že vertikálně stojí jen silou vůle svých obyvatel, jsme viděli, že téměř každá z těchto neolitických staveb má před vchodem zaparkované BMW, Audi či Mercedes. Jejich lesk v kontrastu s umouněností domovů jejich majitelů dokládal, že priority jsou zde nastaveny trošku jinak než u nás doma.
Kolem půl osmé večer jsme konečně dorazili do našeho prvního cíle na letišti v Sibiu. Tam jsme na údajně hlídaném parkovišti zanechali náš vůz, obuli pohorky, navštívili na dlouhou dobu poslední splachovací toaletu a jali se shánět taxi, které by nás odvezlo do 40 km vzdálené vesnice Turnu Rosu, na úpatí hor. Taxikář nás tam ochotně za 120 Lei odvezl a při cestě nám zasvěceně přednášel o kulturně-sociální problematice romské menšiny v Rumunsku. Jeho názory jsme se zájmem vyslechli, ale publikovatelné pochopitelně nejsou.
V Turnu Rosu jsme doufali v nějaký ten hostinec a možnost posledního kultivovaného jídla. Tato naděje byla rychle rozptýlena několika usedlíky, kteří nám sdělili, že hospoda je zavřená a obchod zde nemají. Smířeně jsme se tedy rozhodli, že si ušetříme pár kilometrů ze zítřejšího pochodu a po třech kilometrech jsme vyšplhali 350 metrů k místnímu klášteru. Ten jsme si nadšeně prohlédli, prohodili znakovou řečí pár slov s opatem, který nám pro přenocování dovolil využít přístřešek pod klášterem. Tam jsme za zurčení kolem tekoucího potůčku dopili naše poslední česká piva a ulehli na stůl k prvnímu spánku v rumunské divočině.
Den 2
Po krásném vyspání pod střechou nás v sedm ráno probudily klášterní zvony. Obklopeni náboženskými výjevy v altánku jsme si dopřáli vydatnou snídani, načerpali vodu z pramene a vyrazili vstříc rumunským horám. Prvních 500 metrů nám cesta příjemně ubíhala, načež se štěrková cestička proměnila v téměř strmé lesní stoupání, které nás nutilo každých deset minut stavět, doplňovat tekutiny a litovat, do čeho že jsme se to pustili. Kolem nás hojně se povalující medvědí bobky nás však nutily neotálet a co nejdříve se vyšplhat nad hranici lesa. To se nám po pár propocených hodinách podařilo a na začátku náhorní planiny jsme potkali prvního člověka. Místního pastevce, který si vykračoval odnikud nikam ve společnosti několika oslíků. Zvířátka nás pobavila, ale náš zrak zaujal především počínající výhled na Karpaty kolem nás a pláně pod nimi.
Zhruba po dvou dalších hodinách jsme konečně dorazili na hřeben a napojili se na transfagarašskou turistickou stezku E8, která nás měla provázet po zbytek našeho výletu. Společnost nám dělali divocí koně a nespočet stád ovcí. Kolem těch bylo vždy třeba zpozornět, jelikož byla vždy doprovázena několika pasteveckými psy, a to poslední co chcete udělat, je dostat se mezi psa a jeho stádo. Vždy jsme tedy pečlivě vyhlíželi zodpovědnou osobu v podobě věčně pokuřujícího bači, kterého jsme pak několika hvizdy informovali o své poloze a čekali na povolení ke vstupu do chráněné oblasti. Psi se na nás stále mračili, ale autoritu svého pána (a jeho hole) si nedovolili zpochybnit.
Dlouhý a náročný výstup na hřeben nás stál většinu zásob naší vody. V mapě jsme si tedy identifikovali potenciální vodní zdroj poblíž, krosny nechali ležet na hřebenu a sešli pár set metrů po vrstevnici s nadějí, že budeme moci doplnit své odlehčené vaky. K naší radosti jsme vskutku narazili na horskou bystřinu vyvěrající v dostatečné vzdálenosti od bobky produkujícího stáda ovcí. Nicméně naše profesionální filtry by si jistě poradily i s ovčí močí samotnou (o tom však až jindy). Na místě tedy ihned polykáme litry iontového nápoje a každý házíme další tři litry na záda. Má krosna v tento moment čítá kolem 27 kilogramů a já jen děkuji, že jsem se svým poctivým šplháním na jihočeskou Kleť na tento výlet důkladně připravoval.
Zbytek cesty toho dne je již poklidný a veskrze nenáročný. Po hřebenu rázujeme až do sedla Saua Sarata, kde se rozhodneme rozbít tábor. Byli bychom ještě pokračovali, nicméně místo je to malebné, zdroj vody v dosahu, a hlavně slyšíme v dálce dunět hromy a začíná poprchávat. Sotva postavíme stan, začíná pršet. Hodinu si tedy užíváme vůni vlastního pižma v uzavřeném prostoru, pospáváme, popíjíme rum a mastíme karty.
Jakmile déšť odezní, můžeme vylézt ven a řádně si vychutnat toto překrásné místo. Průsmyk mezi dvěma kopci s nádherným výhledem na Rumunsko pod námi. Podrobíme se základní hygieně v ledové vodě a jen v pantoflích si vyběhneme na okolní kopce, pozorovat pozvolný západ slunce. Od toho nás na moment vyrušil jeden obzvláště agresivní ovčácký pes, který nás i ze vzdálenosti několika set metrů pravděpodobně vyhodnotil jako hrozbu pro své stádo. Naštěstí jsme na výši nejen intelektuálně, ale též vertikálně a na vršku ohromného balvanu čekáme, než si pastýř pejska zpacifikuje.
Po cestě zpět ke stanu využíváme faktu, že se kolem nás stále ještě vyskytuje nějaká flóra a sbíráme uschlá křoviska k večernímu ohni. Na něm si už za tmy vaříme čaj, testujeme hořlavost rumu a rakie a doufáme, že kouř odradí případné medvědí návštěvníky. I tak však ukrýváme veškeré jídlo v dostatečné vzdálenosti od stanu.
Den 3
Navzdory slibům, že vstaneme zavčasu, jsme si přispali a vzbudili se až ve čtvrt na devět. Předchozího večera jsme se rozhodli počkat si na úplněk a čekání si krátili popíjením. Vstávání tak pochopitelně nebylo z nejčerstvějších. Po vymotání se ze stanu jsme si však mohli gratulovat, že jsme si předchozího dne naše nocoviště a jeho výhledy tak poctivě užili. Ráno se totiž viditelnost pohybovala kolem deseti metrů a najít cestu od potůčku zpět ke stanu vyžadovalo jistý orientační talent. Takto obaleni v mracích jsme vykonali naši ranní rutinu, načež nás čekal výstup na hřeben. Omezený rozhled náš postup značně zpomaloval a my se tak obezřetně od značky ke značce sunuli k vrcholu Suru. Tam jsme se v závětří balvanů sesunuli, posvačili a pokoušeli se chránit naše zkřehlé končetiny před prudkým větrem.
V údolí za Suru se podmínky o něco vylepšily a s nimi i naše nálada. Procházeli jsme kolem stád volně pobíhajících ovcí a oslíků, kochali se scenériemi a při obědě jsme dokonce na druhé straně údolí zahlédli vlka. Igor, se skepticismem pro jeho rodinu typickým, jej samozřejmě označil za psa. Já však razím postoj, že každý dobrý příběh si zaslouží mírné vylepšení a tvrdím, že jsme jen o vlásek unikli napadení smečkou těchto rumunských lidojedů.
Dalším vrcholem při naší cestě po hřebenu byl Budislavu. Byli jsme odhodláni překonat jej co nejrychleji, jelikož sbíhající se mračna a hřmění v dáli dávalo očekávat ztíženým cestovním podmínkám a my nechtěli být na vrcholu vydáni na pospas rozmarům přírody. I přes naši snahu nás déšť nakonec dostihl. Sice ne prudký, zato velmi vytrvalý. Zakukleni jsme se rozhodli pokračovat dále, doufajíc, že živly poleví. Leč opak se ukázal skutečností a při sestupu k jezeru Avrig již pršelo tak prudce, že se kolem nás tvořily malé vodopády. Kameny nám pod nohama podkluzovaly a my se promočení na kost konečně ocitli u snad malebného horského jezera, z něhož jsme však viděli pouze asi deset metrů.
Usoudili jsme, že pokračovat dál ze těchto podmínek je nemyslitelné, a ve dvě hodiny odpoledne začali uprostřed průtrže stavět stan u břehu jezera. Úkol vskutku nelehký, avšak, jak s oblibou říká Igor, alternativou bylo zemřít. Čelíc takovému dilematu se cesta k úspěchu většinou podaří nalézt. Nakonec jsme tedy náš přístřešek vztyčili a mohli jsme tak vytvořit aspoň částečně suchý koutek v okolním promočeném světě. Navlékli jsme na sebe vše suché, co jsme našli, a nasoukali se do spacáků, pokoušeje se zahřát.
Naším plánem bylo přečkat tu nejhorší smršť a pokusit se ještě dokráčet k několik kilometrů vzdálenému nouzovému přístřešku, který jsme si ve svém zoufalství představovali jako chatu s kamny a postelí. Déšť však spíše sílil než naopak a my museli napínat všechny síly k udržení toho kousku suché země, co jsme měli. To znamenalo čas od času se svléct donaha a vyrazit obhlédnout stan, opravit kolíky a ucpat díry, kterými táhl studený vzduch. Uvnitř pak zpět do suchého, napít se rumu a za hodinku opakovat akci. Pršet přestalo až kolem třetí hodiny ranní a naše zásoby alkoholu, jak si dovedete představit, byly tou dobou již značně zredukované.
Den 4
Po divoké, deštivé a po většinu probděné noci jsme se probudili do rána, které nám vynahradilo prožitá příkoří. Slunce rozehnalo mraky a my tak konečně mohli spatřit, na jak krásném místě jsme se to ubytovali. Hladina byla hladká jako zrcadlo a odrážela mohutný sráz se sněhovým jazykem, dosahujícímu až k jezeru. Viděli jsme hluboké zelené údolí pod sebou, do kterého stékaly proudy vody, a tak jsme se plni optimismu začali vypořádávat s noční pohromou. Promáčená výbava byla brzy rozložena na každém volném kameni a my si čekání na usušení krátili vymýšlením teorií, kde se v tomto opuštěném horském jezeru vzalo tolik rybek. Naše zamyšlení bylo tak hluboké, že jsme si až na poslední chvíli všimli, že torzo našeho stanu je unášeno větrem. Po krátkém, leč odhodlaném sprintu v pantoflích se nám jej podařilo zastavit jen pár metrů před břehem jezera.
Po této rozcvičce jsme usoudili, že naše věci jsou již dostatečně suché a byli jsme tedy schopni pokračovat v traverzování hřebenu směrem k vrcholu Scara. Cesta se oproti předchozímu dni o poznání ztížila. Široké náhorní pláně pomalu vystřídaly ostré skály a útesy, k jejichž zdolávání bylo často potřeba všech čtyř končetin. Udržování rovnováhy s pětadvaceti kilogramy na zádech vyžadovalo velkou část naší pozornosti, ale i tak nám jí zbyl dostatek pro obdivování úžasných horských scenérií. Na vrcholu jsme posvačili a následně opět v mlze klesali do dalšího sedla.
Podmínky a viditelnost byly značně proměnlivé. Do severní strany hřebenu se opíral vítr a s sebou přinášel oblačnost, která ztěžovala orientaci. Teplota se tam pohybovala kolem deseti stupňů. Na jižní straně, kryté od větru, se do nás naopak opíralo prudké slunce, vzduch se téměř nepohnul a pocitově jsme odhadovali takových 25 stupňů. Problém byl, že cesta se klikatila hřebenem takovým způsobem, že jsme se co deset minut octli na jiné straně. Museli jsme být tedy vybaveni na obě varianty, což v překladu znamená, že nám byla stále zima, nebo vedro.
Jakmile jsme vyšplhali na vrchol Scǎrii, otevřel se před námi pohled působivý, leč děsivý. Napřed nás čekal náročný výstup na horu Serbota, kde však měla ta pravá zábava teprve začít. Mezi Serbotou a druhou nejvyšší horou Rumunska Negoiu, kam jsme měli namířeno, se rozkládal hřeben Custura Saratii. Ten zahrnoval nejprve dvousetmetrový sestup a následně čtyřsetmetrový výstup po kluzkých a rozeklaných skalách, pokládaných za nejnebezpečnější trasu v zemi. Ta byla místy jen několik desítek centimetrů široká, s několikasetmetrovou roklí po obou stranách. Zejména slézání obrovských kamenů s krosnou na zádech, držíc se kluzkých řetězů s vidinou toho, že jedno vysmeknutí nebo podklouznutí znamená repatriaci, si budu pamatovat ještě dlouho.
Naštěstí vše dobře dopadlo. Byli jsme buď dostatečně fyzicky vybavení, pozorní nebo jsme prostě jen měli štěstí. Po vymotání se z nejhoršího jsem v duchu složil omluvu manželce za absolvování takového rizika, zatnul zuby a pokračoval spolu s jejím bratrem k vrcholu. Ten nás opět kompenzoval za veškeré soužení. Nejen, že jsme na něm byli zcela sami. Ostatně jsme za uplynulé tři dny nepotkali jediného turistu, jen několik pastevců. Počasí bylo navíc fantastické a celý jižní obzor byl bez jediného mraku. Na oslavu úspěchu zdolání tohoto 2535 m vysokého štítu jsme si připili a dostupnost signálu nám dokonce umožnila zavolat naším rodinám.
Po Negoiu už nás čekal jen sestup k jezeru Caltun. S vírou, že nic horšího, než co jsme absolvovali, už nás nemůže potkat, jsme se jali klesat, a i přes občasné komplikace způsobené širokými a kluzkými sněhovými jazyky jsme brzy dorazili do cíle. Tam nás čekal prostorný nouzový přístřešek a s ním i sucho a závětří. A také konečně společnost, jelikož jsme narazili na skupinku tří rumunských horalů. Ti si po vyslechnutí odkud že to jdeme klepali na čelo, co jsme to za blázny. Společně jsme popili, pojedli, zanechali doufejme dobrý dojem z naší domoviny a dozvěděli se, že slanina se rumunsky řekne slanina. Pokusili jsme se také, někdo s větším, někdo s menším úspěchem vykoupat v ledové vodě, vyprat si prádlo a vůbec provést v pohodlí přístřešku inventuru a údržbu eráru. Po předchozí noci a zážitcích onoho dne se nám na dřevěných pryčnách spalo jak v nejlepším hotelu.
Den 5
Po luxusní noci jsme se opět vzbudili do krásného, jasného dne a mohli si tak vychutnat výhled na celé ledovcové jezero a údolí pod ním. Bonusem nám bylo i spatření několika kamzíků, pasoucích se na svislých útesech a krmících se zřejmě kamením. Čekalo nás další stoupání divokým terénem, avšak o poznání snazší než předchozího dne. Začali jsme také potkávat další turisty, zejména pak jednodenní výletníky z nedalekého střediska u jezera Balea, kam jsme měli také namířeno. Kromě všudypřítomných Němců jsme narazili i na krajany z Týna nad Vltavou a našich Českých Budějovic. S těmi jsme se podělili o zážitky, sdělili pár rad a zjistili, že bylo vydáno upozornění na medvědy pohybující se poblíž Arefu. Naštěstí celých 20 km od nás. S vědomím toho, že tyto šelmy se budou oblastem s větším pohybem lidí spíše vyhýbat, jsme se bez obav ve stále se zvětšující skupince vypravili k centru u jezera. Naneštěstí se začalo ozývat zranění mého koníku, které jsem si paradoxně uhnal v rámci přípravy na naší expedici. Vyvrtnutí za dva měsíce nemělo dostatek času ke kompletnímu zahojení a drsný terén si při sestupu s krosnou vybral svou daň.
Rozhodli jsme se tedy, že si v rámci regenerace dopřejeme trochu luxusu a ubytujeme se přímo ve středisku u jezera. Při sestupu jsme jako kuriozitu potkali trojici celkem nedbale vybavených mužů, kteří se nás otázali, zda jdou správně na Negoiu. Vzhledem k tomu, že bylo již po druhé hodině, jsme je jemně upozornili, že cesta pouze tam zabere 5-6 hodin a není to žádná procházka. Nevěřili a vydali se dál. My si poznamenali, že večer koukneme na zprávy, zda o nich opět neuslyšíme.
Ubytování v penzionu nás vyšlo na 180 Lei. Pro Rumuny, kteří považují jezero Balea za něco jako my Špindlerův Mlýn, to byla nehorázná částka. My však v uplynulých dnech za ubytování celkem ušetřili a útratu tak dlouho nerozmýšleli. V tom nám pomohlo i spatření ohromného stanu s jídlem, na který jsme narazili hned po sestupu. Grily až po okraj naplněné steaky, klobásami, bramborami. Pečivo, grilovaná zelenina a hořčice. Po pěti dnech opatrného dávkování porcí jsme se ocitli v Jiříkově vidění. All-you-can-eat za 50 Lei a k tomu jako bonus i české pivo. Když jsme se vyvalili ze stanu, bylo nám jasné, že dnes už bychom stejně nikam nedošli.
V poklidu jsme se tedy ubytovali a vydali se na obhlídku centra. To je hojně navštěvované, jelikož k němu vede jedna z nejmalebnějších serpentýn na světě, která pak pokračuje skrz hřeben Karpat, a je to jediné místo v rozmezí 80 km, kde lze hory přejet autem. Mimo to se k jezeru, které se zde nachází, dá vyjet lanovkou a užít si tak výhledů bez namáhavého chození. My pokračovali v obžerství a ke kávě a cole jsme si koupili čtvrtkilový trdelník, který by se dal použít i jako kryt na předloktí.
Návštěvu rozličných stánků se suvenýry jsme se rozhodli nechat na ráno a místo toho jsme si s pivem sedli na břeh jezera a bavili se pohledy na rumunské playboye, kteří využili slunného počasí a svými vytuněnými bavoráky vyvezli své vytuněné přítelkyně do přírody. Povečeřeli jsme polentu s ovčím sýrem a po dlouhé době se chystali do opravdové sprchy, na opravdový záchod a do skutečné postele. Já usínal s nadějí, že všechen ten tuk a cukr, který jsem do sebe natlačil, podpoří regeneraci mých kotníkových vazů.
Den 6
Po blahodárném spánku v pohodlné posteli a nebývalém luxusu v podobě sprchy a skutečné keramické toalety jsme si mohli vychutnat snídani. Sice to nebylo nic, o čem bych psal dopisy domů, nicméně člověk ocení fakt, že je mu strčena až pod nos, aniž by musel používat vařič a filtrovat vodu. Pojedli jsme na hotelové terase s výhledem na náš nadcházející výstup. Před odchodem jsme se ještě stihli stavit na trhu nakoupit pár cetek, a hlavně proviant na cestu a v devět hodin se jali šplhat stěnu nad jezerem. Naštěstí jsme to stihli ještě v době, kdy stezku halil stín, jelikož výšlap to byl vskutku vražedný.
Na vrcholu jsme si dovolili krátkou zastávku a spolu s davem turistů se pokochali výhledem na údolí z druhé strany než předchozího dne, a hlavně s hřejivým pocitem, že nejnáročnější výstup dne již máme za sebou. Pokračovali jsme dál na východ hledajíc červené značky naší trasy, zatímco se pod námi otevíralo jedno překrásné údolí za druhým. Cesta to byla místy náročná, ale zážitky předcházejících dní nás na ní dobře připravily. I tak jsme se však snažili našlapovat opatrně, k čemuž nás nabádala i řada pomníčků lemujících hřeben, z nichž jsme si všimli i několika se jmény našich krajanů.
Po výstupu na Apasul Máre se před námi objevilo další jezero, avšak tentokrát o poznání méně malebné. Trosky zdejšího nouzového přístřešku doplňovaly hromady odpadků kolem vody, i v samotném jezeře. Blízkost civilizace zde zkrátka byla stále velmi patrná. K našemu plánovanému nocovišti nám zbývaly už jen dva kilometry. Potřebovali jsme nabrat co nejvíce vody, jelikož podle mapy by se nám to v následujícím dni nemuselo nikde podařit. Obávali jsme se však, že voda z toxického jezera bude příliš i na naše filtry a vydali se dále, doufajíc, že narazíme na jeden z výše položených přítoků. To se nám naštěstí po cestě podařilo. Naplnili jsme tedy co se jen dalo, i za cenu značně zvýšené zátěže našich krosen. Cíl byl však skoro v dohledu.
Narazili jsme na další skupinku Čechů, tentokrát z Chebu a podělili se o zážitky. Že jsou to krajané, jsme poznali už na dálku. Tentokrát ne podle ponožek v sandálech, ale podle výkřiků o „ožralých hovadech sjíždějících Vltavu“. V půl páté večer jsme konečně dorazili k našemu nocovišti na plošině pod vrcholem Corabia. Zatímco se Igor vydal na kopec důkladně jej prozkoumat, já šetřil můj stále citlivý kotník a v mezidobí postavil z kamenů rozesetých po okolí luxusní kuchyňku hned vedle stanu. V rámci přípravy na zítřek, kdy nás čekal výstup na nejvyšší horu Rumunska Moldoveanu, jsme se vydatně najedli a brzkým spánkem začali sbírat síly. Nocujíc pouze dvě hodiny pod vrcholem jsme doufali, že jej dobudeme jako první.
Den 7
Naše ambice být na Moldoveanu jako první vzala vcelku rychle za své. Zatímco jsme ráno balili náš kemp, se kolem nás prohnala dvojice, která vyrazila brzy ráno z nedaleké horské chaty. Jejich skromné baťůžky jim proti nám dávaly značnou výhodu a pronásledování tak nepřicházelo v úvahu. Nahodili jsme tedy na hřbety naše mohutná zavazadla a pochodem připomínajícím posun kontinentálních desek se vydali pomalu, zato s jistotou, k výstupu.
Moldoveanu se po celou dobu hrozivě tyčil vysoko nad našimi hlavami a neustále nám tak připomínal, jak vysoko se musíme vyškrábat. Kilogramy navíc v podobě zásob vody byly kompenzovány téměř stejným množstvím vypoceného potu a my se po pár hodinách skutečně octli na Vistea Mare, což je třetí nejvyšší hora země a zároveň vrchol, který je úzkým skalním hřebenem spojený se střechou Rumunska. Vzhledem k tomu, že jsme se měli v plánu na toto místo vracet a poté pokračovat dál na východ, jsme se rozhodli pro praktické řešení. Zanechali jsme zde naše krosny a na Moldoveanu pokračovali pouze nalehko, s dronem a cennostmi, jejichž případná krádež by byla větší komplikací. Pokud by se někomu naše krosny podařilo odnést, svým způsobem by si je zasloužil.
Náš přístup se ukázal jako správný, jelikož cesta k vrcholu po úzkém hřebenu, plném šplhání a slézání za pomoci řetězů by byla s plnou zátěží ne nemožná, ale po čertech problematická. Takto jsme mohli odlehčeni a připadajíc si jako kamzíci doskákat až na konec cesty a slavnostně stanout pod rumunskou vlajkou, zdobící tento významný bod. Dav lidí na vrcholu nám také ukázal, že náš plán stanout tam jako první neměl reálné ukotvení. Hora byla totiž přístupná i z jižní strany, a to po mnohem méně náročné cestě, kterou v tento krásný den využilo mnoho dalších nadšenců. Nám to však ani trochu nevadilo. Věděli jsme, že do větší výšky již v Rumunsku šplhat nemůžeme, na obloze nebylo ani mraku a my si tak dali na pár chvil nohy nahoru, kochali se nádherným výhledem a ceremoniálně dopili zbývající rum.
Po krátké oslavě jsme usoudili, že nemá cenu nadále otálet. Stále nás čekalo patnáct kilometrů k plánovanému nocovišti a síly rychle ubývaly. Naše rozhodnutí pobrat co nejvíce vody se ukázalo jako prozřetelné, jelikož cestou na východ jsme opět opustili turistický koridor, octli se sami uprostřed divočiny a po cestě nenarazili na jedinou možnost k načerpání tekutin. Sice jsme míjeli několik jezer, ta však byla tak hluboko pod námi, že než bychom se vyškrabali zpět na cestu, nabranou vodu bychom dozajista vypili.
Nakonec jsme úspěšně dorazili k našemu cíli, jímž byl nouzový přístřešek Zarnei. Ten jsme mohli pozorovat již z dálky, jak je roztomile zasazen do horského údolí, a hlavně lemován několika krásnými jezírky. Jaké pak bylo naše rozčarování, když jsme po příchodu zjistili, že jezírka jsou z větší části ovčí moč, lemovaná ovčími bobky. Zvažovali jsme použití filtru, leč báli jsme se, že by se v kapalině rozpustil. Naštěstí nějaká dobrá duše nakreslila na vnitřní stěnu přístřešku plánek k nedalekému pramenu vody. Mapka citovala vzdálenost 200 m, tudíž jsme se jen v pantoflích vydali doplnit zásoby. Mapka však zapomněla zmínit stometrové převýšení. S lehkou frustrací jsme tedy nakonec našli vodu, která vytékala z našich jezírek, ale byla přefiltrovaná skrz několik desítek metrů půdy. Málokterá moč nám kdy tak moc chutnala.
Večer u přístřešku nám zpestřilo hned několik událostí. Nejprve se dostavil bača, který měl víc psů než zubů, tedy tři. Hafani navyklí spíše na klacek, než na pohlazení se s námi rázem spřátelili a kompenzovali si svůj nedostatek tulení. Já, již týden bez manželky jsem pociťoval podobný deficit a po usouzení, že psí blechy na člověka nejdou, jsem svou potřebu saturoval. Větší zábava nás však čekala posléze, když z opačné strany, než jsme přišli my, dorazila dvojice vousatých maďarských výletníků. Nejprve jsme se pozastavili nad jejich výbavou. Jestli totiž naše krosny vážili kolem dvaceti kilogramů, ty jejich museli mít dvojnásobek. Navíc byli v ten krásný slunný podvečer navlečeni v péřových bundách a ověšeni doplňující výbavou, zahrnující sprej proti medvědům o velikosti rychlovarné konvice a nože, které se po přimhouření očí dali zaměnit za krátké meče. Dvojice jak z románu Jacka Londona. Samozřejmě jsme jim slušně nabídli, že mohou spolu s námi využít pohodlí pryčen v přístřešku. Oni směsí maďarštiny, slovenštiny a němčiny poděkovali a raději si postavili stan vpovzdálí. K naší úlevě musím dodat. Zejména poté, co jsme si všimli, jak se jeden z nich vynořil ze stanu pouze ve slipech a jedním, bohužel ne příliš ladným skokem se ponořil do výše zmíněného rezervoáru ovčích výměšků. Nutno však podotknout, že tato koupel barvu jeho spodního prádla spíše vylepšila. S vědomím, že už jsme snad viděli vše, jsme se zavřeli v boudě a strávili večer hraním karet, doufajíc, že se v noci nestaneme obětmi nějakých tajemných maďarských rituálů.
Den 8
Nakonec jediné, co nás v noci obtěžovalo, byl stupidní osel, který se několikrát pokusil dobýt do našeho přístřešku a po nezdaru pravděpodobně usoudil, že když tam nemůže spát on, tak tam nebude spát nikdo. Zvuky, jež začal vyluzovat, mě budily ze snů ještě několik týdnů po návratu. Když jsme se ráno vypravili na cestu, viděli jsme jej, jak stojí vpovzdálí a přísahal bych, že se na nás výsměšně šklebil. Před námi byl pozvolný sestup z vrcholů hor a pravděpodobně poslední noc v divočině. To jsme si alespoň mysleli. Jakmile jsme totiž po nějakých patnácti kilometrech pochodu po červené stezce sešli do lesů, uvědomili jsme si, že raději, než strávit noc zde, bychom se tulili ve stanu k Maďarům. Temný hvozd nás okamžitě pohltil, viditelnost klesla na několik metrů a hromady trusu, které jsme po cestě míjeli, nám radily, že jejich předchozí vlastníky rozhodně nechceme potkat. Stavět v těchto podmínkách stan nám přišlo lehce riskantní, a navíc nás lákala možnost vyspat se večer v normální posteli a dát si točené pivo. Směle jsme se tedy rozhodli, že si k dosavadním patnácti kilometrům přidáme dalších patnáct a dotáhneme naši túru až do městečka Zarnesti.
Navigace v husté zeleni se ukázala jako výzva. Značky byly pouze sporadické a neudržované a my se orientovali vesměs pouze díky aplikaci Mapy.cz (kterou mimochodem používali i všichni Rumuni, Maďaři a Němci, které jsme potkali). Vždy po padesáti či sto metrech jsme koukli na mobil a snažili se korigovat kurs přibližně správným směrem. Do toho jsme se snažili dělat co největší hluk, jelikož v těchto podmínkách jsme klidně mohli šlápnout medvědovi na ocas dříve, než bychom ho viděli. Základní pravidlo pro střet s medvědem totiž zní – Nepotkat ho. Pokud na něj narazíte, pak jste dělali něco špatně. Můžete se sice leknout, ale to poslední, co chcete je, aby se medvěd lekl vás.
Nakonec se nám v pralese podařilo nalézt hledanou štěrkovou cestu, která znamenala blízkost civilizace a posledních osm kilometrů pochodu. Naše nohy po více než dvaceti kilometrech a sedmi dnech túry již běžely na setrvačnost a touhu po chlazeném pivu. Okolo cesty se začaly objevovat chalupy, jejichž zamřížovaná okna a bytelné okenice nám stále připomínaly nebezpečí blízkosti medvědů v okolí. Klepání našich hůlek je však snad s předstihem varovalo a my tak slavnostně po více než sto kilometrech dorazili do cíle v kempu nedaleko Zarnesti. Načasování to bylo ideální, jelikož během několika minut se spustila průtrž mračen, kterou jsme však již pozorovali z hospody, čekajíc na taxi, které nás odvezlo do města.
Závěr
Následovala už jen regenerace a oslavování úspěšné expedice. V Zarnesti jsme si dopřáli večeři gigantických proporcí, sprchu, dokud tekla teplá voda a spánek v měkké posteli, kterého si člověk začne skutečně vážit až tehdy, když se mu nedostává. Ráno nás vlak odvezl do turisticky exponovaného Brašova, kde jsme nasáli atmosféru rumunské historie a pak už nás čekala jen cesta vlakem zpět do Sibiu. K mému velkému potěšení bylo mé auto stále na letištním parkovišti, a dokonce mělo i kola. Zbytek dne jsme tedy využili k prohlídce města, doplňování kalorií a nákupu rumunských vín a pochutin, kterými jsme chtěli našim blízkým kompenzovat týdenní absenci. Bezproblémová cesta domů pak už jen korunovala úspěch naší expedice.
Když se dnes ohlédnu za celým výletem, mohu mluvit jen v superlativech. Fagaraš je nádherná oblast, z větší části doposud nezkažená velkým turismem a pokud hledáte inspiraci kam se podívat, doufám, že vám tyto řádky a přiložené fotky a video namalují dostatečně přitažlivý obrázek. Velké díky patří Igorovi, který se mnou i přes mé zdravotní patálie neztratil trpělivost, a samozřejmě i vám čtenářům, že jste můj kostrbatý sloh přežili až do posledního odstavce.