Dva týdny v Malajsii (2019)
Rok 2019 byl k našim cestovatelským aktivitám velmi štědrý. Pravděpodobně se nám snažil předem kompenzovat rok následující, na který se chystalo celosvětové turistické embargo. To jsme tehdy samozřejmě nemohli tušit. Začátkem jara, kdy jsme se stále vzpamatovávali z naší životní cesty po Novém Zélandu, nás navštívili naši dlouholetí přátelé s nečekaným, leč nesmírně lákavým návrhem. Oba se chystali toho léta vstoupit do manželství, a jak už to bývá, stranou nezůstalo ani plánování svatební cesty. K našemu milému překvapení jsme byli osloveni, zda bychom cestu nepodnikli spolu s nimi. Samozřejmě jsme nadšeně souhlasili a zbývalo jen vyřešit, kam že se to tentokrát vydáme. Výběr padl na oblast Jihovýchodní Asie a po důkladném zvážení všech alternativ, jsme se začali chystat na naší malajskou expedici.
Úvod
Organizace nebyla nikterak složitá. Již začátkem léta jsme měli sestavený plán cesty, zamluveny letenky nejen mezinárodní, ale též vnitrostátní, jelikož cesta zahrnovala několik přeletů v rámci regionu. Ubytování se také podařilo zajistit předem. Malajsie je o poznání vyspělejší země než řada dalších v této oblasti a dnes se po internetu dá zařídit veskrze všechno potřebné. Měsíce ubíhaly, Kristýna s Danem se úspěšně vzali a v polovině srpna jsme se všichni sešli na pražském letišti, vstříc letu do Dubaje a následně do malajského hlavního města Kuala Lumpur.
Kuala Lumpur
Po osmnácti hodinách cestování a nespočtu drinků během letu jsme v pozdních večerních hodinách konečně přistáli na malajské půdě. K našemu nesmírnému potěšení nás následovala i naše zavazadla, což vždy považuji za předpoklad úspěchu každé výpravy. Před námi byl úkol dopravit se z letiště do centra města, chytnout Grab (malajská verze Uberu) a nechat se odvézt do hotelu. Na papíře prostá to záležitost, nebýt mého prvního selhání. Po příletu jsem na letišti bohužel promeškal příležitost ke koupi místní SIM, a ačkoliv klimatizovaný vlak do centra nabízel vysokorychlostní připojení, jeho absence po vystoupení se ukázala být problémem. Na centrálním nádraží o půlnoci nekoupíte nic a objednat si po internetu Grab je obtížné, když nemáte internet. Naštěstí jsme při pobíhání po nádraží narazili na jednu otevřenou síť a tuto úvodní překážku tak překonali. Kolem jedné hodiny ranní jsme se tedy konečně dostali do cíle – hotelu Oakwood v centru města. Připili jsme si dovezeným rumem (Kterým bychom více šetřili, vědouce, jaká je v Malajsii situace ohledně alkoholu. O tom však později.) na šťastnou dovolenou a nehledě na časový posun jsme usnuli spravedlivým spánkem.
Probudili jsme se do našeho prvního dne, který byl celý určen k průzkumu města a jeho lákadel. Po první konfrontaci s malajskou kuchyní formou výtečné snídaně, jsme se v parném vzduchu velkoměsta vydali pěšky do centra, shlédnout věhlasné věže Petronas. Město na nás zapůsobilo. Okolí, které jsme měli možnost pozorovat, naprosto nepřipomínalo nic, co jsme doposud z Jihovýchodní Asie znali. Před námi se rozkládalo moderní velkoměsto, které v ničem nezaostávalo za svými západními protějšky. V samotném centru jsme pak našli rozlehlý zelený park, obklopený skleněnými mrakodrapy, mezi nimiž čněly právě Petronas Towers. Tato místní dominanta a svého času nejvyšší stavba světa nyní trpělivě očekává, kdy ji sousední budova přeroste. Já si v obchodním centru konečně odbyl koupi SIM karty, což se ovšem ani tentokrát neobešlo bez potíží. Paní na přepážce po mě totiž pro tento účel vyžadovala cestovní pas, který jsem pochopitelně po ruce neměl. Naštěstí síť Grab umožňuje rychlé a nízkonákladové cestování po celém městě, takže nebyl problém na otočku a za pár Ringgitů dojet zpět do hotelu pro doklady a následně se vítězně připojit k malajské síti.
Do KLCC parku jsme ovšem nejeli jen za zelení a mrakodrapy. Místní akvárium nám bylo doporučeno, a ačkoliv zcela nenaplnilo naše očekávání, nabídlo nám vítaný úkryt před poledním sluncem a všudypřítomným parnem. S akváriem v Lisabonu se svou expozicí měřit nemohlo, ale pokud máte malé děti, návštěva jim jistě udělá radost, zejména pro svou pirátskou tématiku.
Další zastávkou bylo náměstí Merdeka. Travnatá plocha o velikosti sto padesáti fotbalových hřišť, ležící před palácem sultána Abdula Samana. Toto někdejší sídlo britské koloniální vlády, kde nyní úřaduje jedno z malajských ministerstev, nám dalo poprvé ochutnat místní kulturu. Škoda, že výhled na budovu trošku kazí les mrakodrapů tyčících se za ní. Vzhledem k houstnoucímu zástupu turistů jsme se z náměstí pozvolna vzdálili do změti přilehlých uliček, kde jsme v jednom z mnoha pouličních stánků riskli náš první oběd.
Žádná nevolnost se nekonala, naopak jsme si skvěle pochutnali. Asijská kuchyně nám všem nad míru vyhovuje a my se spokojeně vydali k další památce. Chrám Thean Hou na mě z celého dne zapůsobil asi nejvíce. Tento čínský svatostánek, oslavující budhismus, konfucianismus a taoismus patří mezi největší chrámy v Jihovýchodní Asii. Nás ohromil především přemírou barev, mírumilovnou atmosférou, krásným výhledem na město a rozlehlou zahradou se sochami čínského zvěrokruhu. Skoro dvě hodiny jsme vydrželi brouzdat po komplexu a kochat se nám zcela cizím, ale krásným prostředím. Jak už to v tomto podnebném pásu často bývá, naše rozjímání přerušila večerní průtrž mračen a zde když prší, tak prší pořádně. Promočeni jsme se tedy nasoukali zpět do auta a vyrazili do hotelu.
Tečkou za prvním dnem pak byla večerní návštěva Sky Baru zpět v KLCC centru. Sice po nás při rezervaci vyžadovali nemalou minimální útratu, ale vzhledem k ceně drinků nebyl problém se přes ni dostat. Dovolenou i svatební cestu je však potřeba si řádně užít a noční pohled na osvětlený Kuala Lumpur ze střechy mrakodrapu se vám nenaskytne každý den. Do sytosti jsme se tedy napojili, podpořili místní ekonomiku a kolem půlnoci se vydali zpět domů, v duchu se již připravujíc na následující den.
Po vyspání se a opuštění krásného hotelu naše kualalumpurské dobrodružství ještě neskončilo. Před plánovaným odjezdem na sever jsme měli v plánu navštívit věhlasné jeskyně Batu. To však vyžadovalo jeden zásadní manévr, a sice pronájem auta. Vše jsme měli dopředu domluvené a zaplacené, ale v Asii nebývá o komplikace nouze. Poté, co nás Grab odvezl na udanou adresu autopůjčovny, kde jsme si měli vyzvednout vůz, nás přivítalo jen pusté skladiště. Nakonec se pár lidí objevilo, ale svým vzezřením připomínali spíš mládež na tahu než seriózní podnikatele. Poté, co jsme je zahrnuli vytištěnými dokumenty, se jim trošku rozsvítilo, ale auto pro nás bohužel stále neměli. Takhle to bývá při vyjednávání v těchto končinách často. Vše vám odkývají, slíbí a nic není problém. S realizací se obtěžují až následně. Ukázalo se, že kolega, který přijímal naši rezervaci před pár týdny, se od „firmy“ odtrhl a založil si vlastní. O nás tak vlastně skoro nikdo nevěděl a nezajímal se. Nakonec přijel místním pomoci kamarád a my, po zběžném shlédnutí jeho auta, navrhli, že bychom si mohli vypůjčit právě to. Po testu naložení zavazadel se tentokrát v dobrém ukázalo, že vskutku nic není problém a my tak mohli, ač poněkud natěsno, konečně vyrazit směrem k Batu Caves.
Divoký průjezd centrem KL jsme naštěstí absolvovali bez ztráty kytičky. Na řízení v opačném směru jsem byl již zvyklý, a když dostatečně troubíte, nabourá do vás málokdo. Konečně jsme se také mohli porozhlédnout po jiném okolí než po moderním centru. Na periferii už město opět připomínalo starou dobrou Jihovýchodní Asii, se svými chatrčemi, nepořádkem a typickým odérem. Po hodině a půl jízdy jsme se konečně dostali k Batu, zaparkovali a složili tichou modlitbu místním božstvům, aby zde naše auto i se zavazadly stálo i po našem návratu.
Tato svatyně je jedním z nejnavštěvovanějších míst v KL, ale i přes zástupy turistů se vyplatí ji vidět. Na vrcholu ohromného barevného schodiště začíná jeskyní komplex, uvnitř kterého jsou vybudovány jednotlivé chrámy a modlitebny. V období hinduistického svátku Thaipusam se zde otočí až milion a půl návštěvníků, kteří sem přináší rozličné úplatky božstvům. Vzhledem k počtu lidí a jejich odpadu je místo i rájem opiček, jež vám v nestřeženém okamžiku ukradnou, na co přijdou. O poznání méně navštěvovaná, ale neméně působivá až bizarní je sousední jeskyně Ramayana. Taktéž zasvěcena hinduismu, vypráví příběh lorda Hanumana a neznalému Evropanovi svými pestrými světýlky a výjevy připomíná spíše pouťovou atrakci. My v komplexu strávili asi dvě hodiny, než nás postupující čas vyhnal na další cestu, konečně mimo civilizaci.
Taman Negara
Před námi byl více než 200 km dlouhý přejezd do Kuala Tahan, uprostřed národního parku Taman Negara. Smutný pohled na cestu lemující palmové plantáže nám ke konci zpříjemnil pohled na množící se značky, varující před možným přechodem slonů přes silnici. Toho se nám naneštěstí nedostalo. Kuala Tahan je osada uprostřed ničeho, na začátku nejstaršího deštného pralesu na světě, který zde roste nepřetržitě již 130 miliónů let. Najdete zde pár obchodů, turistický kiosek a řadu chatrčí, poskytující ubytování dobrodružným cestovatelům. V jedné z nich jsme svou základnu rozbili i my. Rozhodně se nejednalo o žádný Hilton a dámy byly z vybavení poněkud rozpačité. (Dámy byly rozpačité otevřeně, my muži pouze skrytě.) To jsme ještě netušili, co nás čeká následující den. Pro dnešek jsme se ale jen ubytovali a navštívili místní bistro s opět vynikajícím jídlem.
Druhého dne započala naše expedice. Dvoudenní cesta deštným pralesem, zahrnující přespání v jeskyni, v nedohledu od civilizace. Ráno nás u chatrče vyzvedl domluvený transport a zavezl k řece, odkud startují loďky do hlubin džungle. Tam jsme potkali i našeho průvodce, jemuž jsme pro naši neschopnost správně vyslovit jeho jméno začali říkat Apu. Ten nám všem rozdal proviant, tři litry vody na osobu, spacák a karimatku. Naštěstí jsem s sebou měl krosnu, jinak nevím, jak by se nám vše podařilo pobrat. Následovalo nalodění na člun a dvouhodinová cesta proti proudu řeky do srdce pralesa.
Už jen samotná plavba byla nádherná. Neprostupná hradba rostlin, zářící tolika odstíny zelené barvy, úzce svírala řeku po obou stranách. Slunce na nás pražilo, vlhkost dosahovala sta procent a my natěšeně čekali, co leží před námi. Ke břehu jsme přirazili u opuštěné vědecké stanice, sestávající se z několika chatek, v jejichž stínu nám Apu vybalil oběd a svou skromnou angličtinou se nás pokusil informovat o následujícím průběhu. Žvýkajíce kuřecí maso jsme si tedy vyslechli, že za jeho kariéru průvodce v pralese již narazil na slony, tygry, pantery, buvoly i medvědy. Také, že upřímně doufá, že nic ze zmíněného po cestě nepotkáme. Vysvětlil, že v případě blízkého setkání s místní faunou je jeho prioritou zachránit sám sebe, aby se načež mohl pokusit zachránit i nás, nebo aspoň někoho z nás. Povzbudivá slova, jež v některých z nás evokovala vzrušení, v jiných paniku. Cesta však vedla pouze kupředu a my vyrazili na osmikilometrovou trasu džunglí, kterou jsme dle plánu měli ujít za 6 hodin.
Nebudu vám lhát, když řeknu, že s naloženou krosnou se v deštném pralese chodí ztuha. Ono i bez zavazadla je to pro člověka, nezvyklého na místní klima celkem oříšek. K tomu si připočtěte takřka neexistující stezky a nutnost odpovědně hospodařit s vodou. Apu nás co chvíli zastavoval a poukazoval na zajímavosti ohledně místní flóry a fauny. Dokonce jsme procházeli i opuštěnou vesnicí původních obyvatel pralesa, kteří stále žijí své životy nezávisle na světě za hranicemi džungle. Zjistili jsme, že takto opuštěných vesnic, tedy chýší z listí a bambusu, je v okolí celá řada. Místní totiž dodržují zvyk, že kdykoliv někdo z nich zemře, pochovají ho v jeho domově a aby jeho ducha nerušili, odstěhují se a vybudují usedlost jinde. Vrchol cesty z mého pohledu přišel, když jsme na skupinku těchto obyvatel narazili. Z ničeho nic se před námi objevili a chvilku si nás prohlíželi. Pokusili jsme se jim zamávat, ale v jejich očích bylo vidět, že jsme pro ně něco naprosto nepodstatného, nezajímavého a rázem opět zmizeli mezi hustou zelení.
Utrmácení a propocení jsme se konečně ocitli před naším nocovištěm. Vchod do jeskyně byl o něco vyvýšený a vyžadoval trošku šplhání. To bylo nepříjemné zejména z toho důvodu, že po kamenech se proháněly ohromné a bleskurychlé mnohonožky, o kterých nás Apu informoval, že jsou prudce jedovaté (Jeho přesná slova byla: „This bite – you dead.“). Jeskyně sama byla naštěstí bez hmyzu, zato však s početným hejnem netopýrů sídlícím pod stropem. Tito vítaní spolubydlící zkonzumovali každého komára dříve, než se mohl pokusit konzumovat nás. V ohromném, místy až dvacet metrů vysokém prostoru nám průvodce roztáhnul celtu, a my rozbili náš provizorní tábor. Na místě se nás sešlo více skupinek. Celkem asi 20 lidí a 4 průvodci, z čehož jeden byl Apuův nezbedný bratranec, jehož oblíbená hra byla „Zatahej mě za prst“. Zatím, co průvodci se jali rozdělávat oheň, aby vzniklý kouř odehnal zvířata, která v jeskyni běžně nocují, my se vydali k nedalekému potoku smýt ze sebe celodenní pochod. Strach z pijavic byl potlačen potřebou alespoň základní hygieny a hrnec, jenž jsme použili k očistě, posloužil stejně dobře k donesení vody zpět do jeskyně, uvaření čaje a večeře. Čaje jsem se nemohl nabažit. Fakt, že máme díky ohni obnovitelný zdroj tekutin, mi dal zapomenout, že pijeme vodu z potoka. Nutno podotknout že ani několik měsíců po expedici nikdo z nás nepozoroval žádné parazity ani zažívací potíže.
Apu nám z donesených potravin uvařil ucházející večeři, i když, jak sám přiznal, kuchařina nebyla jeho silnou stránkou. Jakmile se setmělo, a v těchto zeměpisných šířkách se tak děje brzy a velmi rychle, vydali jsme se s ním na krátkou noční procházku okolo jeskyně. Samozřejmě s důrazným varováním, abychom se nevzdalovali a dávali si velký pozor, kam šlapeme a na co saháme. K jedovatým mnohonožkám se přidali i škorpióni, obrovští pavouci, a dokonce se nám poštěstilo spatřit jelínka Muntžak. Tygr se v okolí žádný nevyskytoval (nebo jsme si ho nevšimli), zato jsme viděli dostatek stop po sloní přítomnosti, abychom se rádi vrátili do bezpečí jeskyně. Tam proběhla noc vcelku nerušeně, když nepočítáte záhadná noční zvířátka, která během noci řádila v naší kuchyňce.
Po probuzení, několika šálkách říčního čaje a topinkách, které nám osmahnul Apu, jsme se vydali na další osmikilometrový výšlap, tentokrát zpět k řece. Cesta se nesla ve veselém duchu, s vědomím, že večer budeme opět spát v posteli a po sprše. Skromné vybavení naší chatrče nám teď připadalo jako pětihvězdičkový resort. Problém nastal během pauzy, kdy jsme si na zemi všimli pavouka velikosti mužské dlaně. Dan se jej jako správný dokumentarista snažil zvěčnit na kameru, ale hrubě podcenil jeho rychlost. Onen netvor si několika bleskovými skoky našel cestu přímo do bezpečí Danova batohu. Nastalý predikament se jal hrdinně vyřešit Apu. Nicméně, k našemu zklamání, po několika šťouchnutích do batohu prohlásil, že v něm žádný pavouk není. To nás samozřejmě neuklidnilo a trvali jsme na podrobnějším přezkoumání situace. Já se musím ztotožnit s Danovým postojem, jelikož v dané chvíli by se mi takové zavazadlo na zádech nést také nechtělo. Nakonec jsme černého pasažéra objevili v postranní kapse a Apuovi se ho s viditelným respektem podařilo vyhnat. Není nutno dodávat, že od té doby jsme batohy při pauzách na zem již neodkládali.
K viditelné úlevě nás všech jsme nakonec dorazili k řece, kde nás během hodinky naložil člun a my se opět vydali vstříc civilizaci. Při plavbě jsem si všiml, že mé rozhodnutí si na cestu lesem zpět sundat protipijavicové návleky přineslo ovoce, v podobě malé mrchy přichycené na mé lýtko. Odstranění se podařilo, a nakonec jsem byl i potěšen, jelikož návštěva pralesa není kompletní bez nějakého toho parazita. Po vylodění a během čekání na odvoz do vesnice se Apu plácnul přes kapsu a odněkud nám každému přinesl kornout zmrzliny. Nadšeně jsme mu poděkovali a při rozloučení ponechali dostatečné dýško pro tolik potřebné kurzy angličtiny. Naše první cesta po návratu do chatrče vedla do lednice, kde byla uložena cola a rum. Ukončení expedice si zasloužilo přípitek a slib, že si už nikdy nebudeme stěžovat na ubytování.
Redang
Poté, co jsme v rámci možností vyprali naše propocené svršky a vyspali se v posteli, jsme následujícího rána opustili pralesní usedlost a vyrazili do 400 km vzdáleného Kuala Terengganu. Tam se nám na letišti podařilo po značných zmatcích vrátit auto. Delegát nebyl k nalezení, tudíž jsme vůz nakonec prostě nechali na letišti a společnosti poslali fotku se vzkazem, ať si jej vyzvedne. Naše další cesta vedla do místních doků, odkud nás čekala plavba trajektem na tropický ostrov Redang, kde jsme měli strávit následující tři dny. Nemusí být vše jen dobrodružství a naše statečné manželky si po pralesních útrapách zasloužily trochu luxusu a relaxace. Upřímně, ani my jím nepohrdli. Klimatizovaná loď nás tedy přepravila na ostrov do jednoho z chatkových resortů, ukrytých na útesu ve stínu palem. Tropický ráj jako z katalogu.
Následující dny se nesly v duchu prázdninové relaxace. Redang je malý ostrov s pouhou jednou vesničkou uprostřed, přístavem a několika ubytovacími zařízeními. Ty jsou ovšem malé a útulné. Žádné turistické obludnosti, jako například na pobřeží Bali. Na několikakilometrové hlavní pláži jsme viděli maximálně desítku turistů a mohli tak nerušeně usrkávat šťávu z kokosů a užívat si faktu, že se nemusíme trmácet džunglí. Jak už bývá zvykem, první den na pláži jsme odnesli masivními spáleninami. Většinou se nám u moře tyto malé nepříjemnosti daří kompenzovat zvýšenou dávkou drinků, avšak v Malajsii jsme v tomto ohledu tvrdě narazili. Prodej alkoholu je v této muslimské zemi značně omezen a na celém ostrově se nedalo koupit naprosto nic. V hotelovém baru byly prodávány pouze „virgin koktejly“, tedy Long Island Ice Tea bez rumu a podobně. Naštěstí jsme s sebou stále měli zbytky našich železných zásob a využívali tak možnosti si nabízené nápoje pokoutně vylepšit. Své narozeniny jsem tedy strávil stylově na tropickém ostrově, leč bez větších oslav.
Krásným zážitkem byl výlet lodí na druhý konec ostrova, kde jsme si mohli vypůjčit šnorchlovací výbavu a strávit půl dne potápěním v hejnu želv. Náš kapitán po zakotvení vytáhl kbelík nasekaných sépií a po vysypání této návnady do vody se kolem nás najednou vyrojil tucet metrových karet, bez jakéhokoliv ostychu. Člověk si musel dávat pozor, aby nepozorností do některé nekopl. I sama cesta lodí kolem zlatých pláží a zastávka na písečném atolu, jako vystřiženým z pirátských filmů, byla úžasná. O něco méně působivá pak byla naše návštěva korálové rezervace na sousedním ostrově. Slibovali jsme si od toho další podvodní barevný ráj, ale dno bylo téměř mrtvé. Občasná sasanka či chobotnice celkový dojem nezachránili a poté, co jsem byl několikrát atakován a kousnut velice teritoriální rybou, jsem se rozhodl vyklidit pole.
Celkově ale pobyt na Redangu splnil svůj účel. Cítili jsme se odpočatí, spálení se proměnilo v opálení a užili jsme si trochu dovolené v původním smyslu toho slova. Také jsme se do sytosti najedli v místní restauraci, kterou jsme navštěvovali poctivě každý večer a vždy jsme odcházeli naprosto unešení. Tak už to bývá v místech, kam chodí jíst domorodci a o turistu tam nezavadíte. Majitel a kuchař nás po poslední večeři požádali o společnou fotku, a pokud tedy někdy navštívíte D´Kieara na Redangu, možná nás tam někde uvidíte na nástěnce.
Kuching
Takto uspokojeni jsme tedy jednoho dopoledne opustili tento tropický ráj a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství na ostrov Borneo. Příjemně klimatizovaná loď nás nejprve odvezla zpět na pevninu do Kuala Terengganu, kde jsme se po krátkém občerstvení na letišti nalodili na palubu téměř opuštěného letadla. Hlavou se nám tou dobou mísilo nadšení z faktu, že letíme na Borneo, s vidinou letištního obchodu s alkoholem, kde jsme měli v plánu doplnit naše vyčerpané zásoby. Po přistání jsme v letištní hale vskutku jeden takový obchod našli a s vervou dětí v hračkárně před Vánoci, jsme se vrhli k regálům. Hovořím samozřejmě pouze o mužské části naší výpravy. Ta uvážlivější ženská polovička pouze vrtěla hlavami, předstíraje stud. Nicméně v očích našich dam jsem viděl stejnou vášeň, jakou my se nestyděli projevit veřejně. Následovala však studená sprcha.
Po vyložení nákupu (jenž by patrně pokryl spotřebu menšího státu) na pult, se nás prodavačka otázala, odkud že to přilétáme a zda zůstáváme na Borneu. Reakcí na naši odpověď byla omluva a sdělení, že alkohol nám prodat nemůže. Míru mého zklamání nedokážu vypovědět. Stali jsme se obětmi standardního byrokratického molochu. Alkohol si zde lze koupit pouze v případě, že odlétáte ze země (což bych ještě pochopil), anebo pokud na Borneo přilétáte z jiné země, než z Malajsie (což už zavání absurditou). Má hlava byla na tento oxymóron kráká a nezbylo nám nic jiného, než s těžkým srdcem vrátit láhve Bacardi a Jamesona do regálů a pokračovat v dovolené za střízliva.
Samozřejmě jsme nesmutnili dlouho. Konec konců jsme byli na Borneu a trápit se pro nedostatek alkoholu nám přišlo nemístné. Jak se blížil večer, taxi nás dopravilo do našeho hotelu na severu města Kuching, o kterém se ovšem musím trošku rozepsat. USCI Hotel Kuching nás ohromil hned v několika ohledech. Jednalo se o součást univerzitního komplexu a taktéž kongresového centra. Hned v přízemí se nacházela knihovna, kde se občas mihnul nějaký student, ale jinak byla celá budova naprosto prázdná. Což bylo zvláštní vzhledem k faktu, že se se bavíme o super moderním, dvacetipatrovém hotelu, s bazénem a barem na střeše a s vodopády v atriu. V celém hotelu bylo kromě nás ubytováno asi tak 5 dalších lidí a personál tvořilo zhruba 15 osob, jejichž věkový průměr odhaduji na 16 let. Zkrátka bizarní situace i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o nejlevnější ubytování z celého výletu. Pro nás ale skvělá příležitost pro odpočinek a pohodlné vyspání se před nadcházejícím výletem do přírodní rezervace. Recepce nás samozřejmě ujistila, že snídaně se podávají již v sedm hodin ráno a vše tak bez problému stihneme. Zde se opět vracíme k tomu, že v Asii vám odkývají všechno a praktickou stránku věci řeší až následně.
Ráno jsme se tedy v sedm hodin dostavili do luxusní hotelové restaurace, kde naše přítomnost vzbudila mezi personálem zděšení a paniku. Připravené nebylo samozřejmě naprosto nic, ale při pohledu na zmateně pobíhající obsluhu okolo nás jsme se nedokázali zlobit a byli vděční i za tu trochu džusu, kávy a pár předem dělaných koláčků. Vzhledem k tomu, že restaurace měla asi padesát stolů, by mě zajímalo, jak by si obsluha poradila s autobusem německých důchodců. Nepřál bych to personálu, ani těm Němcům.
Naším hlavním bodem programu pro tento den byla návštěva přírodní rezervace Semenggoh, jednoho z mála posledních míst na světě, kde lze pozorovat orangutany ve volné přírodě. Poté, co nás taxi odvezlo několik kilometrů za město, jsme si zakoupili vstupenky a vyrazili s několika desítkami dalších návštěvníků do centra parku. Jedná se v podstatě o vědecké středisko, obklopené pralesem, ve kterém lidoopy žijí. Ti jsou naučeni, že dvakrát denně mohu dostat od správců něco k snědku a když se jim zachce, vynoří se z hlubin stromů s nataženými tlapami. Nikdo vám tedy nezaručí, že je skutečně uvidíte. Když se jim nechce, tak zkrátka nepřijdou.
My však měli štěstí a po necelé hodině čekání se k nám z korun stromů snesla matka s dítětem, ukradla si kokos a zpět v bezpečí listoví začala své mládě učit správné technice otevírání. Netrvalo dlouho a mohli jsme si prohlédnout hned několik těchto krásných zvířat, která když vidíte naživo, a tak zblízka, opravdu se vám zdá, že koukáte na rezavě chlupatého člověka. Jeden ze samců se rád předváděl a pózoval všem fotografům na stromku hned u cesty, sotva tři metry od nás. Byl to opravdu silný zážitek, i když trošku hořkosladký při pomyšlení, že pokud se něco zásadního v našem světě nezmění, naše děti už příležitost pozorovat orangutany v přírodě mít nebudou.
V parku jsme ještě měli příležitost prohlédnout si dva krokodýly, což byl ovšem pohled velmi smutný, jelikož oba byli zavření v železobetonové kleci. Fokus je zde zkrátka kladen především na lidoopy. Bohatší o tuto zkušenost jsme se vrátili zpět do Kuchingu, prozkoumat také toto město. Nešlo o žádnou vesničku, jaká by se vám při slově Borneo mohla vybavit. Kuching je stotisícové hlavní město regionu a zatím asi to nejmodernější, co jsme na naší cestě viděli. Až bylo místy těžké uvěřit, že jsme na tomto tropickém ostrově. Sultáni mají peněz na rozhazování dost a není zde tedy nouze o megalomanské stavby, modlitebny, osvětlené mosty a barevné fontány. Také nás zde zastihla první opravdová tropická bouře, kdy se slunný den během několika okamžiků změnil v noc, a provazy deště zalily zemi takovým množstvím vody, které u nás doma nespadne za rok.
Tuto vynucenou pauzu jsme využili k nákupu bornejských suvenýrů a výtečné večeři podávané na palmovém listě, s rýží uvařenou v květech masožravých rostlin. Zní to zvláštně, ale chutná báječně. Po návratu do hotelu nás čekal ještě jeden bizarní zážitek s personálem. Rozhodli jsme se totiž prodloužit si večer a v baru na střeše si dát pár drinků s výhledem na město. Nezastírám, že naše motivace byla zvýšena zklamáním z obchodu na letišti předchozího dne a také faktem, že na Redangu jsme si mohli dopřávat drinky pouze nealkoholické. Natěšeni jsme tedy vešli do opuštěného baru, kde kromě barmana jak ze škatulky, který tam takto stojí celý den, nikdo nebyl. V jeho očích se při pohledu na nás opět objevila panika, jakou jsme viděli již u jeho kolegů během snídaně. Chtěli jsme si dát něco s rumem, ale ta možnost nebyla na stole. Ačkoliv bylo v baru vystaveno několik láhví všemožných druhů alkoholu, v nápojovém lístku byla nabídka o poznání chudší a my neměli to srdce, po roztřeseném chudákovi chtít, aby nám namíchal něco extra. Objednali jsme si tedy čtyři margarity, jejichž vyobrazení bylo na úvodním listě menu, a během necelé hodiny jsme je měli na stolku. Předcházelo tomu barmanovo googlování návodu „jak namíchat margaritu“, a ještě následný telefonát na recepci, odkud si musel zavolat posilu, aby byl schopný momentální nával hostů ustát. Myslím, že po našem odchodu požádal o předčasný důchod s vědomím, že už se toho napracoval dost.
Následujícího rána jsme se vydali do národního parku Bako. Ten mi byl doporučen mým malajským kolegou, jako místo, jež se nesmí vynechat. Mé očekávání bylo tedy vysoké. Park se nachází na poloostrově jen dvacet kilometrů severně od města, avšak cesta do něj je možná pouze na člunu. Samotná oblast také nabízí pár možností ubytování v chatkách. Ty však byly všechny již rok dopředu rezervovány a my se tak museli spokojit s pouhým jedním dnem a pevným časem připlutí a odplutí. Během plavby jsme si mohli prohlédnout mangrovové houštiny, lemující břehy řeky i pobřeží. Ideální skrýše pro krokodýly, kteří se zde vyskytují v hojném počtu. Vylodění na vlnami bičované pláži proběhlo tak, že si člověk sundal boty a skočil po kolena do vody, doufajíc, že se i s batohem celý nevykoupe. To se nám naštěstí nepovedlo a my se mohli zaregistrovat v turistickém středisku. Důležitý to úkon, jenž má zabránit uvíznutí návštěvníků v parku přes noc. Náš člun nás měl opět vyzvednout ve čtyři hodiny a my tak měli skoro celý den pro průzkum parku.
Bako nám nabídl opět úplně jiný druh přírody, něž jsme doposud viděli. Oblast přílivu byla přes sto metrů dlouhá a během odlivu, kdy jsme se vylodili, odhalovala mangrovový porost, připomínající les na chůdách a pláž posetou tisíci doupaty malých krabů. Ještě, než jsme se vydali hlouběji do parku, prošli jsme se na vyvýšených plošinkách nad mokřady, neúspěšně vyhlížejíc krokodýly. Následovala krátká cesta džunglí. Ta se však naprosto lišila od té, kterou jsme navštívili na pevnině. Ta byla tmavá, hustá a dusná. Džungle v Bako, pravděpodobně díky blízkosti moře, byla mnohem vzdušnější, světlejší a plná barevných rostlin. Po půl hodině cesty jsme dorazili k menší pláži, kde se na nás opět usmálo štěstí. Kromě hejna obojživelných ryb, plácajících se na kamenech jsme narazili na pár rybářů, kteří nabídli, že nás za drobnou úplatu vezmou lodí na opačný konec parku, odkud se dá zpět dojít pěšky. Nadšeně jsme souhlasili a možnost únosu si v tu chvíli nepřipouštěli.
Rozhodnutí to bylo skvělé, jelikož jsme díky tomu nejenže pokryli mnohem větší plochu parku, ale navíc i sama plavba kolem skalních formací podél pobřeží byla fantastická. Před vyloděním kapitán pádlem prošťouchal zakalenou vodu, pátraje po krokodýlech, načež nás vyzval k urychlenému přesunu na pevnou zem. To nám nemusel říkat dvakrát. Pláž, na které nás vysadil jako by vypadla ze ztraceného světa. Nikde nikdo, jen úzký pruh písku a za ním dvacet metrů vysoká, neprostupná hradba pralesa. Malou pěšinku jsme ale přece jen našli, díky mapě parku se zorientovali a vyrazili pomalým pochodem zpět do několik kilometrů vzdáleného střediska. Cesta to byla nádherná, plná mokřadů, květin, jaké jsme nikdy neviděli a výhledů na moře.
Po návratu zpět a zjištění, že nám do příjezdu člunu stále zbývá hodinka času, jsme se rozhodli vyšplhat na vyhlídku nad návštěvnickým centrem. Jednak pro výhled, ale hlavně s nadějí, že konečně uvidíme jednu z hlavních místních zajímavostí, opici nosatou. To se nám podařilo až po sestupu, dokonce v samotném centru. Kromě makaků a bradavičnatých prasat, na které jsme si již zvykli, se nad námi najednou začali v korunách stromů houpat tyto skoro metr velké, ohrožené opice s obrovskými nosy. Opět jen pár metrů od nás, jako by si říkali o fotografii. Plně saturováni zážitky jsme se tedy opět nalodili na člun a vydali se zpět do našeho futuristického hotelu.
Mulu
Následujícího dne nás čekal další přesun. Taxi nás ráno se značným zpožděním vyzvedlo u hotelu a dopravilo na letiště, odkud nás čekal přelet do centra Bornea. Jen několik desítek kilometrů pod brunejský sultanát, do národního parku Mulu, kam se jinak, než letadlem dostat nedá. Toto neuvěřitelně nádherné místo bylo pro mě osobně vrcholem naší výpravy. Celý park se prostírá v krasové oblasti, a kromě džungle je protkán mnoha kilometry rozlehlých jeskyní, které nabízejí pohledy, jaké jinde neuvidíte.
Poté, co naše vrtulové letadlo úspěšně přistálo, jsme se nechali převézt do pár kilometrů vzdáleného střediska. To je vybudováno přímo v džungli, s velkým citem pro okolní přírodu. Malé chatky stojící na sloupech pokrývají zelení porostlé střechy a vám přijde, že spíte přímo v pralese. Jelikož park má omezenou kapacitu a zájemců je hodně, měli jsme ubytování i program zamluvené mnoho měsíců dopředu a již první den jsme se mohli těšit na první výpravu. Po zabydlení nás spolu se skupinkou dalších návštěvníků čekala několikakilometrová procházka džunglí k jeskyni Deer Cave. Nutno podotknout, že procházky zde byly o poznání příjemnější a rychlejší. Téměř všechny stezky byly totiž vybavené dřevěnou konstrukcí se zábradlím, několik desítek centimetrů nad úrovní terénu.
Jeskyně, pojmenovaná po jelenech, kteří tam chodí slízávat sůl ze skal, nás ohromila svou velikostí. Donedávna byla považována za největší skalní průchod na světě, než ji o toto prvenství připravil objev ve Vietnamu. I tak jsou její rozměry majestátní a při troše šikovnosti, by skrz mohl proletět Boeing 747. Další věc, která nám doslova uvízla v hlavě, byl čpavý zápach, jehož zdrojem byla mnohometrová vrstva exkrementů, pokrývajících celé dno jeskyně. Zdrojem těch bylo zase kolosální hejno netopýrů sídlící ve výšinách nad námi. Ti nám, poté co jsme si celý jeskyní komplex prošli, přichystali představení.
Každý večer kolem páté hodiny celá kolonie netopýrů, čítající přes tři miliony jedinců opouští jeskyni, při cestě na noční lov. To je také důvodem, proč nás během našeho pobytu téměř neobtěžovali komáři. Skoro všichni padnou za oběť této hladové hordě. My se tedy v očekávání velkolepé show uvelebili na lavičkách před jeskyní a vyhlíželi první strávníky. Po několika průzkumnících se postupně začalo rojit celé hejno a jako černý oblak nebo had se kroutilo nad našimi hlavami. Půl hodiny trvalo, než se všem netopýrům podařilo vyletět. Fantastický zážitek, o němž jsme přemítali po celou cestu zpět, zatím co se setmělo a společnost na stezce nám dělaly skupinky bizarních housenek a mnohonožek.
Další den znamenal další jeskyně. Nejprve jsme se však v malém říčním přístavišti nalodili na člun a vydali se proti proudu do pralesa. Naše první zastávka byla v místní vesnici, prohlédnout si trh s ručními výrobky. Trošku past na turisty, ale člověk cítí potřebu tam nějaký peníz nechat. Pak hurá zpět na loďku a pokračovat v plavbě k jeskyním Cave of Winds a Cleerwater. Tam jsme strávili skoro celý den, obdivováním malých roztomilých netopýrků, slepých ptáčků a místy absolutní tmy. Celá oblast je neuvěřitelně hustě protkána sítí jeskyň a stále se objevují nové. Momentálně je zmapováno skoro 300 kilometrů, a to včetně jedné z největších podzemních síní na světě – Sarawak Chamber. Ta by svými rozměry 600x400m a výškou 80 metrů pojala celé historické centrum Českých Budějovic. Donutí to k zamyšlení, co vše se nachází pod námi, když se zvesela procházíme po povrchu.
Večer nás čekal další zážitek, a sice noční procházka džunglí. Byl to jen krátký, asi tříkilometrový okruh, ale v noci se rychlost pohybu výrazně snižuje. Zejména pokud si nepřejete šlápnout na něco, čeho byste posléze litovali. Průvodce jsme shledali nadbytečným a do temnoty pralesa se tak vydali sami, vybaveni pouze vzpomínkami na Apuovo školení. Cesta byla ucházející, dokud jsme měli možnost držet se dřevěných chodníčků. Společnost nám tam dělaly především housenky a stonožky. Trošku adrenalinu jsme zažili až při nutnosti sejít do nepříliš udržované části, kde nás od zbytku džungle neoddělovalo téměř nic. Rázem jsme si uvědomili, jak ohromným životem prales v noci ožije, a že velkou část onoho života nebudeme mít vůbec rádi. Lesklí černí pavouci o velikosti lidské ruky nám skákali před nohama a jejich chlupatí oranžoví bratranci snovali sítě nad hlavami. Viděli jsme i strašilky, velké a tlusté jako mužské předloktí. Může se zdát, že přeháním, ale v hlubinách pralesa žijí tvorové vskutku hrůzostrašní. Při představě, že se člověk v džungli ztratí a je nucen klestit si v noci cestu skrz, mi běhal mráz po zádech. Pro nás byla dostatečná výzva i zlomený kmen stromu, blokující cestu. Museli jsme na všechny čtyři a dva tři metry se pod ním proplazit. To nebylo zrovna příjemné při vědomí, co všechno se po té zemi plazí s námi. Málem bych také zapomněl na hady visící z větví stromů. Nakonec jsme se ale nesežráni a ve zdraví vrátili zpět do centra, hrdí na svou statečnost a bohatší o intenzivní zážitek.
Noční život v džungli:
Naším posledním dobrodružstvím v džungli před návratem do civilizace byla cesta korunami stromů. Známá to záležitost i z našich končin, která však v prostředí tropického pralesa nabývá nový rozměr. Kromě kouzelného prostředí také pro svou velikost. S průměrnou výškou 25 metrů a půlkilometrovou délkou se jedná o jednu z nejdelších zavěšených stezek na světě. Nám se poštěstilo strávit tam nerušeně a bez přítomnosti dalších návštěvníků přes dvě hodiny.
Každá pohádka však musí jednou skončit, a i ta naše se pomalu blížila ke svému závěru. Uzavřeli jsme tedy naši pralesní kapitolu, nalodili se na palubu letadla a s přestupem v Kuchingu se vydali vstříc naší poslední zastávce – Singapuru. Z celkem nízkonákladové Malajsie jsme se tedy rázem přesunuli do jednoho z nejdražších měst v Asii.
Singapur
Singapur je bezesporu zajímavé místo, a ačkoliv mě osobně příliš neoslovil, nadšenci do moderní architektury a mrakodrapů si zde určitě přijdou na své. Pozoruhodné je již jen to, jak se vymyká okolní Malajsii, jíž byl ještě v šedesátých letech součástí. Sílící čínský vliv ve městě byl však trnem v oku malajské vládě, která jako reakci zavedla v celé zemi řadu opatření, podporující původní malajské obyvatelstvo a podnikání. V reakci na to zase Singapur vyhlásil svou nezávislost.
Čínský vliv je zde i dnes markantní. Začíná maličkostmi, jako velké pokuty za přecházení na červenou. Končí pak skoro Orwellovskými nesmysly typu zákaz žvýkaček, zákaz líbání na veřejnosti a zákaz kritizování vlády. Vše je pak ještě podepřeno o nevídaně hustou síť veřejných kamer. Při obědě na tržnici v čínské čtvrti jich nás v jeden moment zabíralo až jedenáct. Zajímavý zážitek, ale rozhodně nic, oč bych stál doma.
Abych ale jen nehanil, i v Singapuru se najdou hezká místa, která stojí za návštěvu. Pro mě to byla především již zmíněná čínská čtvrť s tou největší tržnicí, jakou jsem v životě viděl, a také pak ohromný budhistický chrám Buddha Tooth Relic Temple, vystavěný kolem relikvie Budhova zubu, zasazeném ve zlatě, ve zlaté místnosti. Za shlédnutí stojí i známý hotel Marina Bay Sands, který je téměř symbolem města, a futuristické stavby v Garden by the Bay, spojující moderní budovy se zelení přírody.
Návštěvu města jsme završili noční prohlídkou místní zoologické zahrady. Moc pěkný zážitek, kdy nás vláček zavezl do nitra setmělé zoo a my si během dvou hodin cesty zpět mohli prohlédnout vše, co malajská příroda nabízí. Jak už jsme měli možnost poznat na vlastní oči, džungle během noci ožívá zcela jiným životem a nejinak tomu bylo i zde. Tygři, sloni, jaguáři, tapíři a netopýři s metrovým rozpětím křídel nám dělali čilou společnost, a ačkoliv jsem k chovu zvířat v zajetí rezervovaný, tuto atrakci jsem si moc užil.
Druhého dne jsme se ráno s Ninou vydali na letiště a zpět do Evropy, zatímco Dan a Kristýna pokračovali ve své svatební cestě směrem na sever, do Kambodžského Angkor Vat. My, jako zaměstnanci, jejichž fond dovolené byl již řádně provětraný výletem na Nový Zéland, jsme se bohužel museli opět zapojit do pracovního procesu.
Ukázka malajské kuchyně:
Závěr
Jihovýchodní Asie nás opět nezklamala. Vrátili jsme se bohatší o nespočet zážitků a vzpomínek, které nám v následujících letech pomohly přečkat cestovatelské embargo, způsobené pandemií Covidu. Po delší době jsme si také vyzkoušeli cestu ve více lidech. To je praktické, protože nejdete na nervy jen jeden druhému, ale také ostatním. Celkově se to tedy rozloží a výsledný dojem zůstane pozitivní. Pro mě zůstane vrcholem pravděpodobně noc v jeskyni uprostřed nejstaršího deštného pralesa na světě. I když cesta, podmínky i spaní nebyly leckdy příjemné, odměna vždy stála za jakékoliv nepohodlí. Nyní nám už vzpomínky na noční prales, domorodce a nekonečné podzemní prostory nic nevezme.
