Tři týdny na Novém Zélandu (2019)

Tento cestopis bude pravděpodobně dlouhý, za což se předem omlouvám. Je ale o čem psát. Když se totiž v duchu vrátím zpět na naší cestu po Novém Zélandu, okamžitě se mi vybaví ohromné množství zážitků a mám neodbytnou potřebu se o ně podělit. Ne snad proto, že bych se chtěl chlubit, ale upřímně bych každému přál zažít to, co jsme během těch fantastických tří týdnů zažili my. Měli jsme to potěšení navštívit neuvěřitelně nádhernou zemi a pochybuji, že při svém spisovatelském diletantství budu schopen její krásy vylíčit odpovídajícím způsobem. I tak se o to však chci pokusit.

• Úvod
• Přílet
• Bay of Plenty
• Hobitton
• NP Coromandel
• NP Tongariro
• Hobitton
• Greymouth
• NP Arthur´s Pass
• NP Westland
• Queenstown
• Milforn Sound
• Závěr

Úvod

Pro začátek bych rád zmínil, že jsem velký fanda Pána Prstenů. Již od deseti let jsem hladově hltal knihy, miloval celé universum, a když Peter Jackson převedl Tolkienův svět na velké plátno, pochopitelně jsem se zamiloval i do něho. I v současnosti dodržujeme s Ninou zvyk, aspoň jednou do roka si pustit všechny díly v rozšířené edici a tím se do Středozemě vrátit. Byly to právě tyto filmy, jež v nás původně zájem o Nový Zéland probudili, a pokud jste je viděli také, nemusím vám popisovat jak pozoruhodné a nádherné lokace byly pro natáčení použity. Vždy jsme se však domnívali, že stejně jako v mnoha filmech je celkového efektu dosaženo spíše využitím CGI technologií. Naše přání se na ostrovy podívat a přesvědčit se na vlastní oči v nás zrálo dlouhé roky. Nakonec jsme si však řekli, že pokud se tam nepodíváme teď, tak už patrně nikdy a přes všechny překážky (dovolená, cena, vzdálenost) jsme si odsouhlasili termín a v polovině ledna jsme opustili promrzlé srdce Evropy, vyrážeje vstříc našemu doposud největšímu dobrodružství.

Ovšem, než jsme se mohli vydat na průzkum tohoto pohádkového místa, museli jsme se tam nejprve dopravit, a z naší malé Evropské zemičky není mnoho míst vzdálenějších. Víceméně vyjde nastejno, pokud letíte přes Asii či USA a délka letu se přímo odvíjí od skutečnosti, kolik peněz jste ochotni do letenek investovat. My si uvědomovali fakt, že se jedná patrně o naší jedinou příležitost Zéland navštívit a z toho důvodu jsme nechtěli naši drahocennou dovolenou trávit na letištích, čekajíc na transfer. Rozhodli jsme se tedy pro skoro nejrychlejší možný let s Emirates a i přes to jsme si letadel užili do zásoby.

Nejprve 6 hodin do Dubaje, kde nás po dvou hodinách čekání nalodili na další, devatenáctihodinový let do Aucklandu, s dvouhodinovou přestávkou na Bali. Celkem tedy nějakých 26 hodin, nepočítaje cesty na a z letiště. Nic extra příjemného zejména pro osobu s mými 193 centimetry, ale Emirates naštěstí nabízí relativně prostorné sedačky a pokud se skamarádíte s letuškami, pravidelný přísun whisky vám let zpříjemní. Z cesty mi utkvělo v paměti hlavně zjištění, jak ohromná je Austrálie, a kolik dlouhých hodin jsme strávili přeletem té rudé a vyprahlé pustiny. Ačkoliv možná to mělo souvislost s faktem, že tou dobou jsem již střízlivěl, jelikož se blížila hodina příletu a mě čekalo tříhodinové řízení pronajatého auta k našemu prvnímu ubytování.

Přílet

Konečně jsme tedy v brzkých ranních hodinách úspěšně přistáli a co více, naše zavazadla nás k naší úlevě následovala. Jistě si dovedete představit míru naší únavy po tak dlouhém letu a biologická kontrola také nebyla něco, o čem bychom psali dopisy domů. Pokud jste o ní neslyšeli, jedná se o standardní proceduru, jež má zabránit vniknutí invazivních organizmů na území NZ. Ať už jde o brouky, plísně, rostliny či jídlo, na ostrov nic neprovezete. Kontrola probíhá tak, že vás inspektoři donutí kompletně vybalit vaše zavazadlo, aby se přesvědčili, že ničím neohrozíte jejich křehkou přírodní rovnováhu. Zvláštní pozornost je věnována stanům, které musíte rozbalit a vyklepat a také botám, zda na podrážkách neulpěly nějaké zbytky vaší domoviny. Může se to zdát přehnané, ale místní mají s dovozem cizích druhů velmi špatnou zkušenost. Zpětně však uznávám, po zhlédnutí toho, co se snaží chránit, že to za tu námahu stojí. Jen to po těch nekonečných hodinách v letadle člověka trošku unaví.

Na odpočinek však nebyl čas, neboť mezi námi a první zastávkou leželo ještě 200 km a tři hodiny jízdy do Taurangy na východním pobřeží. Navzdory únavě (a v mém případě mírné kocovině) jsme se cítili plni energie. Vždyť jsme právě vkročili na Nový Zéland. Skutečně jsme zde stáli a navzdory naší poloze na pomyslném globusu jsme nespadli ze zeměkoule. Celá skutečnost toho, kde jsme a co nás čeká, na nás působila jako droga. Před letištní halou nás vyzvedl domluvený transport z autopůjčovny Apex, kde jsme si vyzvedli náš dopravní prostředek pro následující tři týdny. Toyota Rav4 s pohonem na všechna kola měla být jistotou, že na žádné odlehlé cestě nezapadneme a že se vyšplháme i do těch nejpříkřejších kopců. Jen ten volant měla na špatné straně. Naštěstí jsem se díky automatickému řazení mohl plně věnovat volantu a za manželčina důkladného koučinku se mi dařilo držet se na silnici víceméně vlevo. Vyjeli jsme tedy vstříc Středozemi, fascinováni nezvyklým okolím plným travnatých kopečků a údolí zaplněnými ovcemi a s pouhou jednou zastávkou na snídani a naši první kávu jsme kolem oběda dorazili do Papamoa.

Bay of Plenty

Papamoa je vlastně pobřežní čtvrtí města Tauranga, největšího města v oblasti Bay of Plenty se zhruba 140 tisíci obyvateli. Hlavním lákadlem je určitě nádherná písčitá pláž, která se táhne 16 km po pobřeží a je cílem mnoha Auklanďanů, kteří chtějí na víkend vypadnout z města. My se ubytovali v rodinném B&B 200 m od pláže a pojali zbytek dne v odpočinkovém duchu, nabíraje síly k nadcházejícím expedicím. Po zabydlení jsme se vydali autem na sever k promenádě pod kopcem Mount Maunganui, tyčícím se nad pobřežím do výšky 230 metrů. Po opuštění středoevropské zimy jsme si zde připadali jako v ráji. Nádherné počasí, 25 stupňů, teplé moře a všude vánoční stromky. Holt jiný kraj jiný mrav. Nedbajíce únavy jsme se rozhodli vystoupit na kopec a užít si prvního z mnoha nadcházejících výhledů. Společnost nám dělalo mnoho novozélandských výletníků a sportovců převážně maorského vzezření, běhajíc nahoru a dolů a uváděje mě a mou pochybnou fyzičku do značných rozpaků. Výhled na Bay of Plenty byl krásný, i když blednul v porovnání s pozdějšími objevy. Po návratu jsme si ještě dopřáli romantickou večerní procházku po pláži při západu slunce, šlapaje po miliónech centimetrových medúz, roztroušených po pláži a vzbuzujících dojem, že chodíte po gumových medvídcích.

Hobbiton

Následujícího rána jsme se po spánku, jenž spíše připomínal kóma, probudili do dne, na který jsem čekal od svých čtrnácti let. Před námi byla návštěva Hobitína, tedy lokace, jež sloužila jako jeden ze setů pro natáčení Pána Prstenů a bezesporu jedno z nejznámějších míst na Novém Zélandu. Náš pan domácí, světlovlasý a šlachovitý čtyřicátník, který jinak trávil celé dny opalováním a surfováním na pláži se svým psem, nám připravil vydatnou snídani a zahrnul nás tipy pro celý náš třídenní pobyt v Bay of Plenty. Poté už nás čekala 70 km dlouhá cesta, na jejíž konci jsem si měl splnit svůj dětský sen.

Po příjezdu a zaparkování u informačního centra jsme měli zhruba hodinu do začátku naší prohlídky. Ty fungují tím způsobem, že skupinky po cca 15 lidech postupně odvážejí autobusy k samotným setům, které jsou několik kilometrů vzdálené. Tyto autobusy odjíždějí každých 20 minut a jsou plně obsazené od rána do večera. Mohlo by se tedy zdát, že budete zakopávat o turisty, ale není tomu tak. Celý proces je logisticky dokonale zvládnutý a skupinky se spolu se svým průvodcem během tříhodinové prohlídky proplétají Hobitínem způsobem, který vám dává iluzi, že jste tam téměř sami.

Celý komplex se rozkládá na soukromém pozemku ovčí farmy jednoho nyní již nesmírně bohatého farmáře a vypadá přesně tak, jak ho možná znáte z filmů. Je fantastické, jak se filmařům podařilo najít lokaci, která je tak neuvěřitelně věrná knižní představě, s jen minimálními zásahy do okolí. Nikde nevidíte jedinou silnici, jediný elektrický sloup a připadáte si jako v pohádce. Když jsme procházeli kolem Dna Pytle, byl ze mě najednou zase malý Jiřík a představoval jsem si všechny ty postavy a herce, kteří tu stáli přede mnou. Takto jsme s naší skupinkou brouzdali Hobitínem přes tři hodiny, zabaveni i perfektním výkladem zajímavostí ze stavby, natáčení a Tolkiena obecně. Například faktem, že panu Jacksonovi se pro natáčení zdály místní ovce nedostatečně huňaté, a proto si na ovčí farmu nechal dopravit dvacet tisíc ovcí s odpovídajícím koeficientem huňatosti z Austrálie.

Perfekcionismus se ale evidentně vyplatil. Na konec jsme všichni skončili v hospodě U Zeleného draka, vychutnávaje si hobití pivo. Když nás posléze autobus odvážel zpět k centru, měl jsem slzy na krajíčku. Nevím, jestli emocemi ze zážitku nebo smutkem z toho že odjíždíme. Možná kombinací obojího spolu s tím, že sen, který jsem si nosil 14 let v hlavě, je najednou pryč. Sice splněný, ale pryč. Zéland mě však z jakékoliv melancholie rychle vyléčil. Na Hobitín budu vzpomínat napořád a pro jistotu a trvalou připomínku jsme si před odjezdem koupili rohožku s runovým nápisem: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracený“, která i dnes zdobí vchod do našeho bytu.

Stále nám zbývalo pár hodin světla, a ačkoliv jsme věděli, že předchozí zážitek jen tak něco nepřebije, nechtěli jsme zahálet. Vydali jsme se k hodinu vzdálenému městu Rotorua, užít si také trochu přírody při procházce okolo jezera Blue Lake. Při pětikilometrové procházce kolem jezera se nám v hlavách sice stále honili hobiti, ale i tak jsme byli fascinováni okolní přírodou. Zejména pak lesem, který jsme původně mylně považovali za palmový a jenž se následně ukázal býti kapradinovým. Nový Zéland je totiž vskutku kapradin ráj a logo All Blacks není vybrané náhodně. Některé z rostlin převyšují i mnohé stromy.

NP Coromandel

Následující den byl cele dedikovaný návštěvě národního parku Coromandel. Jak jsme se postupně vzpamatovávali z časového posunu a zvykali si na letní lednové teploty, odvážili jsme se vydat 150 km severně na tento pralesem pokrytý a zlatými plážemi obklopený poloostrov. Cesta to bylo dlouhá, ale jak už jsem zmínil, jezdit po Zélandu je za odměnu. Tolik krásných míst, výhledů a údolí jsem v životě neviděl. Strategicky jsme z našeho itineráře vypustili asi nejznámější místo parku – Cathedral Cove. Tento skalní oblouk na pobřeží sice na obrázcích vypadá fantasticky, ale míra okolního turismu nás od návštěvy odradila. Místo toho jsme se vydali na sever poloostrova vyšplhat na vyhlídku na kopci Tokatea. Posledních několik kilometrů jsme museli projet po nezpevněné cestě a vražedných serpentýnách, takže pronájem našeho RAV4 se nám vyplatil relativně brzy. Samotný kopec poté již tak náročný není, jen musíte dávat pozor, kam šlapete, jelikož je stejně jako velká část parku prošpikovaný opuštěnými zlatými doly, do kterých se vám spadnout opravdu nechce. Po vyšplhání se vám naskytne výhled na celý Coromandel, který budete mít s velkou pravděpodobností jen pro sebe.

Další zastávkou byla pláž New Chum. Když zmiňuji zastávku, myslím tím většinou hlavní cíl naší cesty, protože menší zastávky jsme museli dělat téměř každou chvilku, pokaždé když nám výhled vyrazil dech. Nakonec jsme se ale „prokochali“ až do pobřežního letoviska Whangapoua, kde jsme zanechali vůz a pěšky vyrazili ke tři kilometry vzdálené New Chum. Už ale samotná pláž ve Whangapoua nás ohromila. 200 metrů široký a kilometry dlouhý pruh zlatého písku, kam jste si mohli lehnout a nemít v okruhu sta metrů jiného člověka. Zde vidím jednu z hlavních devíz Nového Zélandu. Země má totiž zhruba podobnou rozlohu jako Itálie. Zatím co však v Itálii žije přes 60 miliónů lidí, na NZ pouze něco přes čtyři a půl miliónu. A z hoho 1,5 miliónu je koncentrováno v největším městě Aucklandu. Výsledkem je pro Evropana nezvykle nízká hustota zalidnění a s tím i téměř nedotčená příroda. I na naší pláži jsme v písku nenašli jediný kousek odpadu, jediný nedopalek od cigarety. Prostě nádhera. Pláž New Chum, kam jsme následně došli v liché naději, že uvidíme nějakou velrybu, byla ještě krásnější pro své posazení mezi strmými skalními útesy.

Při cestě zpět po překrásné jízdě podél východního pobřeží jsme se zastavili na vyhlídce Whenuakite Kiwi Zone. Kiwi ve volné přírodě jsme neviděli, ale užili jsme si výhled, protáhli si nohy a dozvěděli jsme se, že dovážet kuny na ostrov obývaný nelétavými ptáky není tak dobrý nápad, jak se kdysi Angličanům mohlo zdát. Populace kiwi od té doby klesla o 95 %. Kuny byly dovezeny, aby bojovaly proti přemnoženým králíkům, kteří byli před tím taktéž importováni. Zkrátka když se zamyslíte, začínáte pomalu chápat tu přísnou kontrolu při příletu.

Následoval pozdní oběd ve městě Whangamata. Zapadli jsme do místního sport baru na hamburger a cibulové kroužky, a pokud nám doposud nebylo jasné, jakýže sport že je na Zélandu číslo jedna, zde nám to bylo bezpochybně objasněno. Rugby na nás koukalo z každé strany, plakáty s podpisy hráčů, poháry, záznamy v TV a místní neprobírající v podstatě nic jiného. Místo to nebylo příliš turistické a byli jsme zde terčem několika pozdvižených obočí. Když jsem si však při rozhovoru se servírkou vybavil jména několika novozélandských rugbistů, byl ze mě rázem velice oblíbený člověk. Po občerstvení a doplnění sil jsme se vydali k poslednímu bodu našeho denního programu, treku Wharekirauponga. Tato desetikilometrová procházka pralesem v okolí zlatých dolů se však nakonec ukázala nad naše možnosti. Pominu-li fakt, že nám docházela síla, docházel nám taktéž čas a hlavně voda. Byli jsme tedy donuceni výlet vzdát, vrátit se k autu a ve značně dehydratovaném stavu se snažit vyhledat nejbližší, v sobotu nezavřenou prodejnu. To se nám po nemalém úsilí podařilo, případné úmrtí bylo odvráceno a my se mohli při západu slunce vrátit do Papamoa, kde nás čekala poslední noc v Bay of Plenty.

NP Tongariro

Dalšího rána jsme se rozloučili s naším bohémským domácím, zamávali oceánu a vydali se 200 kilometrů na jih do městečka Turangi na úpatí národního parku Tongariro, které mělo být naším domovem pro následující tři noci. Ovšem ještě před tím nás čekala nad míru zajímavá zastávka v termálním parku Waiotapu. Wai-O-Tapu, což maorsky znamená posvátné vody, je jedinečná oblast plná gejzírů a vulkanických jezer plných vroucího bahna a kyselin. Můžete tu vidět vody modré, rudé i reflexně zelené a celý park je cítit po zkažených vejcích. Na zápach si však zvyknete a strávíte tak dvě až tři hodiny v prostředí připomínajícím jinou planetu.

Dalším bodem naší cesty bylo město Taupo, avšak ještě před ním jsme museli vidět slavné Huka Falls. Masivní peřeje a vodopády, jaké vzniknou, když se sto metrů široká řeka zúží do kaňonu o patnácti metrech. Nic, do čeho by se vyplatilo spadnout, ale rozhodně něco, co stojí za zhlédnutí. Před příjezdem do Taupa nás ještě okouzlila vyhlídka Rangatira, nabízející pohled na obrovské jezero, a hlavně v dáli tyčící se vrcholky národního parku Tongariro, novozélandského Mordoru.

Po krátké občerstvovací zastávce v Taupu jsme se konečně dostali do Turangi, úspěšně vyhledali náš B&B a ubytovali se u přátelské maorské rodiny, jejíž tatínek by statečně vydal za dva dobře živené Čechy. Hned po představení nás chtěl seznámit se svými pejsky. K naší hrůze přivedl dva rotvajlery, které bylo snadné za snížené viditelnosti zaměnit za koně. Návštěv zahrady jsme se tedy během našeho pobytu pro jistotu vyvarovali. Národní park Tongariro, který sloužil jako předloha filmového Mordoru, by sám vystačil na týdenní dovolenou. My mu mohli obětovat dva dny, přičemž program pro jeden z nich byl jasný (o tom později). Pro úvodní den jsem nám tedy naplánoval scénický výlet k jezerům Tama. Tento plán vyžadoval nejprve padesátikilometrový přejezd do vesnice Whakapapa, kde najdete perfektní turistické centrum s plastickou mapou parku, a můžete si tak představit, jaká pekla vás očekávají.

Náš, celkem sedmnáctikilometrový výlet, začal pozvolným stoupáním po stezce nad vesnici, zatímco se nad námi stahovala mračna. Zde musím podotknout, že až do stávajícího dne jsme se na Zélandu nesetkali s jiným počasím než letním. Stále kolem 26 stupňů, sluníčko, na nebi ani mráček. Zkrátka ráj na zemi, který nás ovšem ukolébal k neopatrnosti a my se tak na náš trek vydali tuze podvybaveni. Již při startu nám začalo mrholit a viditelnost nebyla kdovíjaká. I tak jsme si však první tři kilometry cesty kolem krásných útesů a zakončené vodopádem užili. Problémy začaly až při následující, pětikilometrové štrece přes otevřenou pláň bez jediného stromu, zakončené prudkým stoupáním k jezerům. I přes zesilující déšť a vítr jsme ji statečně absolvovali a na konci skrz hustá mračna byli schopni spatřit jedno jezero celé a asi na 10 sekund tak pětinu jezera druhého. Nicméně, jak jsem se následně dozvěděl z fotek na internetu, za jasného počasí je to pohled majestátní. My se však mírně rozladěni museli dopravit stejnou cestou i zpět, promočeni a bičováni ostrým větrem, připomínajícím nám, že počasí v novozélandských horách nelze brát na lehkou váhu.

Domů jsme se nakonec úspěšně dopravili a unavení, zmrzlí a promočení jsme měli sotva dostatek sil k večeři. I tak jsme se však začínali těšit na následující den, pro který vypadala předpověď mnohem příznivěji a kdy jsme se měli vydat pokořit Tongariro Alpine Crossing – trek často označovaný jako jeden z nejkrásnějších na světě. Bohužel nás však dohnalo naše předchozí selhání a Nina se celou noc budila s kašlem a horečkou. Moc jsme toho tedy nenaspali a ráno čelili závažnému rozhodnutí. Nakonec jsme nechtěli riskovat zhoršení stavu a s tím spojené případné dopady na další dny a týdny. Přece jen byl před námi ještě celý jižní ostrov. Nina tedy zůstala doma s maory a zobala antibiotika, která si jako zodpovědná lékařka přibalila na cestu. Já, ačkoliv jsem se jako věrný manžel nabídl, že zůstanu s ní a budu jí oporou v jejím strádání, jsem byl nakonec vyhnán se slovy, ať si to užije aspoň jeden z nás a ať toho co nejvíc vyfotím. Sedl jsem tedy za volant a vyrazil vstříc své sólo pouti.

Tongariro Alpine Crossing je určitě nejznámější a nejspíše i nejhezčí jednodenní trek na Novém Zélandu. Začíná vlastně na svém konci v Ketetahi, kam se dá dostat autem a kde vás bus, který si musíte hodně dopředu zabookovat, dopraví na druhou stranu hor do Mangatepopo. Odtud vás čeká dvacetikilometrová štreka skrz měsíční krajinu národního parku zpět k autu. Žádná cesta zpět a žádná civilizace po cestě. Jen rozlehlé lávové pláně, ostré skály a strmé schody. V krajině, která posloužila jako natáčecí lokace pro zemi Mordor, jsem si připadal jako v říši fantazie a celou dobu se usmíval tak, že se ode mne ostatní baťůžkaři raději kvapem vzdalovali. Snažil jsem se plnit svůj slib a má kamera se skoro nezastavila, avšak vyvrcholení mého úžasu přišlo až po vyšplhání Ďáblových schodů, kdy se přede mnou vztyčila mohutná sopka Ngauruhoe – pro tolkienovce známá jako Orodruina, Hora Osudu.

V ten moment dosáhla má knižní posedlost svého vrcholu a já si jen představoval, jak hrozný borec byl Samvěd Křepelka, když byl schopen na ten majestátní kopec vytáhnout Froda na zádech. Ačkoliv jsem toužil vydat se v jeho stopách, respektoval jsem skutečnost, že hora je pro místní posvátná a vstup na ni je zakázán. Já bych na vrcholu stejně patrně zemřel blahem, takže je možná dobře, že mé dilema o jejím případném dobytí rozhodly předpisy za mě. Takto jsem ji měl aspoň pořád na očích a pokračoval červeno-černým údolím bez vegetace dál až k Rudému kráteru, za nímž se začala rozkládat modrozelená sopečná jezera. Scéna jak z jiného světa, na kterou nikdy nezapomenu. Posledních devět kilometrů už jdete z kopce, snažíce se strávit co jste právě viděli, zatímco před vámi se otevírá výhled na jezero Taupo. Kdybych měl doporučit tři nejlepší aktivity na NZ, toto by byla bez pochyb jedna z nich a její reputace je zasloužená. Jen škoda, že jsem s sebou nemohl mít svého Froda, který se zatím vyležel doma z nejhoršího.

Greymouth

Následujícího dne nás čekal dlouhatánský přejezd na Jižní ostrov. Ideálně načasovaný, neboť Nina mohla další hodiny v autě odpočívat a vzpamatovávat se z náhlého moribundu. Po třech stech kilometrech jsme se v hlavním městě Wellingtonu nalodili na trajekt a započali skoro čtyřhodinovou plavbu na Jižní ostrov do Pictonu. Tam však naše cesta nekončila. Mezi námi a naším cílem leželo ještě 350 kilometrů opuštěných silnic novozélandského jihu. Pokud se nám Severní ostrov jevil jako řídce obydlený, zde nebylo téměř nic. Jen ojedinělé farmy, tisíce ovcí a překrásné hory kam až oko dohlédlo. Nakonec jsme po nějakých čtrnácti hodinách dorazili do pobřežního města Greymouth, kde nás za tmy již netrpělivě vyhlížela paní domácí.

Greymouth, městečko v ústí řeky Grey, které bylo v minulosti řekou několikrát kompletně spláchnuté do oceánu, jsme si jako svou zastávku vybrali z dobrého důvodu. Nedaleko se totiž rozkládá překrásný národní park Arthur´s Pass. Nedaleko znamenalo v tomto případě 100 kilometrů, ale to bylo na místní poměry v sousedství. Ještě před vyjetím jsme však absolvovali snídani s paní domu, vitální sedmdesátiletou stařenkou, která se svým manželem provozuje B&B, aby si ukrátila dlouhou chvíli. Okamžitě nás požádala o zápis do knihy hostů a o zapíchnutí špendlíku do její mapy, kde sbírala místa původu jejích návštěvníků. Mapa vypadala jako jehelníček, ale z Česka jsme byli teprve třetí návštěvníci. Poté, co nás zásobila několika dobrými tipy na cestu a informovala nás, že snídaně je sice v ceně ubytování, ale za opečenou slaninu účtuje pět dolarů navíc, jsme se konečně vydali prozkoumat další z národních parků Nového Zélandu.

NP Arthur´s Pass

První věcí, která nás na národním parku zaujala, byl hojný výskyt volně žijících papoušků Kea. Tito někdy až půlmetroví ptáci, připomínající spíše dravce nás nejprve okouzlili. Zejména pro absenci jakéhokoliv strachu z lidí. Po několika rozhovorech s místními usedlíky jsme si na ně však začali dávat pozor, jelikož nám bylo řečeno, že takový papoušek, kromě své standardní stravy, jako je lecjaká larva a rostlina, nepohrdne ani jinými ptáky, králíky a dokonce dospělou ovcí. Jsou zdokumentovány případy, kdy Kea napadne ovci a svým mohutným zobákem ji začne vytrhávat tuk ze hřbetu. Ovce většinou tento útok přežije, avšak její vyhlídky na klidný novozélandský důchod nejsou valné. My se tedy snažili ptáky neprovokovat, nebo minimálně jim nenastavovat naše tučné partie.

Prvním trekem v Artušově průsmyku byl Bealey Spur. Jednalo se spíše o takovou pozvolnou 12km dlouhou procházku s převýšením nějakých 800m. Ideální pro seznámení se s parkem, který jinak nabízí mnohem ambicióznější výstupy. My se tentokrát mohli po většinu cesty držet ve stínu stromů a těšit se z fantastického výhledu na plochá kamenitá údolí, která se každé jaro plní vodou hrozící následně spláchnout město Greymouth. Po návratu k autu nám zbyl ještě dostatek času k návštěvě vodopádu Devils Punchbowl. 131 metrů vysoký, masivní proud vody nás osprchoval už z velké dálky, ale zanechal v nás hluboký dojem. Cestou domů jsme se pak zastavili na občerstvení v lehce bizarním hotelu Stagecoach v Otiře, kde na nás ze střechy shlížel Glum a drak Šmak, Gandalf hlídal vchod a uvnitř to vypadalo jako ve vetešnictví. Cheesecake byl ovšem vynikající.

Následujícího dne nás čekal náš doposud nejtěžší výstup. Opět jsme se dopravili do 100km vzdáleného parku k vodopádu, který jsme včera navštívili. Tentokrát jsme se však obrátili k západní straně průsmyku a poctivě zaklonili hlavy, abychom viděli náš dnešní cíl – Avalanche Peak. Okruh jen pět kilometrů dlouhý, ovšem na prvních dvou kilometrech vyžadující více než 1000 m stoupání. Trasa tedy částečně horolezecká a nebezpečná pro časté sesuvy půdy, případně laviny v zimě. Jali jsme se tedy statečně kráčet vzhůru, načež se náš krok velice rychle změnil ve šplh a lez. Přes všechna příkoří jsme však byli postupně odměňováni nádherným výhledem na celý průsmyk. Včerejší masivní vodopád vypadal jako čůrek vody a jako třešničku na dortu jsme si mohli na vrcholu vychutnat pohled na náš první novozélandský ledovec. Radost nám trošku pokazil fakt, že na vrcholu jsme potkali více lidí, než doposud na celém Jižním ostrově dohromady, ale i tak stál výhled za to.

Po návratu do Greymouth jsme si ještě trochu zajeli a dle doporučení naší hostitelky navštívili Pancake Rocks, 40km severně. Přes počáteční zklamání mé manželky, zapříčiněné zjištěním, že se vskutku nejedná o skály vyrobené z palačinek, jsme byli z místa naprosto unešení. Od silnice, kde se dá zdarma zaparkovat, jsme vešli do volně přístupného parku na pobřeží, kde kromě nás bylo snad jen pět dalších lidí. Připadali jsme si tedy, že máme celé místo jen pro sebe, a jakmile jsme se prodrali vegetací a spatřili vápencové skály, vymodelované příbojem do fantastických oblouků, jeskyň, jezírek a gejzírů, to vše korunované postupným západem slunce, přišlo nám až nefér, že zrovna my máme takové štěstí něco podobného navštívit. Všechny skály byly navíc vrstvené takovým způsobem, že opravdu připomínali komínky palačinek. Zdrželi jsme se skoro až do tmy, vyhlížeje moře s nadějí, že třeba uvidíme delfíny nebo velrybu, která sem čas od času zavítá. Jak už jsem ale popsal ve svém Madeirském blogu, mořská fauna nám příliš nepřeje a ani dnešek nebyl výjimkou. I tak jsme se ovšem s Greymouthem a jeho okolím rozloučili vskutku stylově.

NP Westland

Další zastávkou na naší pouti Novým Zélandem byl národní park Westland a jeho hory, jež jsou těmi nejvyššími nejen na ostrovech, ale i na celém australském kontinentu. Dopravili jsme se tedy do 200km vzdálené vesničky Franz Josef Glacier, ležící na úpatí ledovce, po němž je pojmenovaná. Vesnice je možná trošku nadnesený výraz. Jde o turistické středisko, sestávající se z několika hostelů, restaurací a sídel společností zprostředkovávající rozličné aktivity na území parku. Slevili jsme tedy trochu z našich ubytovacích nároků a zabydleli se v nepříliš pohledném hostelu, v podstatě bez nábytku. Po čase jsme beztak zjistili, že podlaha se dá použít ke stejnému účelu, jako skříň či stůl.

Hned jak jsme se jen malinko zabydleli, vydali jsme se pár kilometrů za vesnici na začátek pětikilometrové trasy pod ledovec. Příroda a okolí byly jako vždy nádherné a vodopády zurčící z obou stran ledovcového údolí nás také bavily. Přes to všechno nás ale místo naplňovalo mírným smutkem, jelikož jsme postupně míjeli do země zatlučené cedule s nápisy ve stylu: Zde končil ledovec před padesáti lety. Zde před třiceti lety. A tak dále. Když jsme se dostali k místu, kam ledovec údajně zasahoval ještě před pěti lety a my ho stále ještě neviděli, bylo nám z toho trochu smutno. Nakonec se před námi ta bílo-šedá masa ledu přece jen zjevila, avšak o poznání méně působivá než v našich představách. Tyto řádky tedy píši s obavou, že až je jednou budou číst mé děti, po ledovci zbyde už jen vzpomínka.

Počasí následujícího dne nám přichystalo nepříjemné překvapení v podobě vytrvalého deště. I tak jsme se však nenechali odradit a po velice pochybné snídani se vydali na Alex Knob trek. Osmnáctikilometrový výlet s výstupem na vrchol kopců lemující ledovcové údolí nám měl zabrat 7 hodin, avšak osud tomu chtěl jinak. Stoupání bylo tentokrát mnohem pozvolnější než při našem zdolávání Avalanche Peak, nicméně celkové převýšení bylo ještě o něco větší. Samo o sobě by to tolik nevadilo, jelikož slibované výhledy na údolí s ledovcem by nám veškeré strasti jistě vynahradily, ale počasí se ne a ne vylepšit a jedině hustý porost okolo, nás ochránil před promočením. Po vyšplhání se na vrchol nám sice pršet přestalo, ale mlha a mračna byla tak hustá, že jediný výhled, který jsme si mohli užít, byl jeden na druhého. Dozajisté větší výhra pro mě než pro Ninu, což však byla má poslední radost, jelikož patrně zvýšenou námahou, vlhkostí a zimou se ozvalo mé staré zranění kotníku a já měl problém se na něj jen postavit. V tu chvíli se opět vrátil déšť a nás čekal 9km dlouhý sestup zpět. Slova nedokážou popsat utrpení a frustraci následujících 4 hodin, kdy jsem se krok za krokem soukal po kluzkých kamenech, snažíc se nezabít sebe i svou drahou polovičku, která ač mě podporovala slovně, mých téměř sto kilo by v případě totálního selhání zvládla podpořit jen těžko. Nebudu přehánět, když prohlásím, že se jednalo o jeden z nejhorších zážitků v mém životě.

Přes krev, pot a skoro i slzy se mi podařilo dopravit se zpět do hostelu. V ten moment už na nás nebyl jediný kus oblečení suchý a Nina, jejíž slovní zásobu jsem při sestupu obohatil o řadu nových výrazů, navrhla dát si k večeři stánkový burger, ze kterého se vyklubalo jedno z nejlepších jídel, jaké jsme kdy jedli a mělo i blahodárné regenerační účinky na můj zhmožděný kotník. Takto jsme si pár hodin v našem hostelovém doupěti lízali rány a po setmění, kdy se i déšť změnil v pouhé jemné mžení, vyrazili jsme na krátkou procházku Terrace Walk, hned za naším ubytováním. Na tmu jsme čekali cíleně, jelikož tato stezka je známá pro své světélkující červy. Hned jak jsme zašli trošku hlouběji do lesa, zhasnuli baterku a naše oči si zvykly na okolní temnotu, začaly nás obklopovat desítky modrých světýlek, z nichž se postupně stávaly stovky. Bylo to jako se dívat na hvězdnou oblohu a mít ji při tom na dosah ruky.

Nadšení nám vydrželo až do vypuknutí komické situace, kdy se za námi přiřítila skupinka čínských turistů s průvodcem. Každý z nich měl baterku, která byla patrně poháněna nukleárním reaktorem a posloužila by stejně dobře přistávajícímu letadlu. V nastalém ozáření samozřejmě všechna původní krása pohasla, načež průvodce s velkou pompou odklopil jeden z okolních listů a prstem ukázal na malého červíka, o kterém skupinu informoval, že je světélkující. Následovala řada obdivných vzdechů a salva blesků z fotoaparátů, kterou pochybuji, že přežil onen list, natož nebohý červ. Po odcupitání davu jsme zůstali chvíli stát, mžouraje a snažíc zregenerovat naše sítnice. Kouzlo však bylo pryč a my se tedy vydali zpět do sucha a tepla.

Počasí se nám však nezlepšilo ani následující den, což se ukázalo jako problém, jelikož na dnešek jsme měli zamluvený, dlouho očekávaný let helikoptérou na Foxův ledovec. Měl to být jeden z highlightů našeho výletu a my se natěšeně vydali do několik kilometrů vzdáleného střediska Fox Glacier, odkud lety startují. Na místě nám bylo řečeno, že vysoká oblačnost a vítr nejsou k letu ideální podmínky, s čímž jsem i jako aviatický laik musel souhlasit. Celá akce se tedy odložila s nadějí na odpolední vylepšení a my se namísto toho vydali k několik kilometrů vzdálenému jezeru Matheson na romantickou procházku. Tento tříkilometrový okruh kolem jezera, kterému se také jinak přezdívá zrcadlové, je korunován jedním z nejznámějších a nejhezčích výhledů na Novém Zélandu. V ideálních podmínkách se hladina skoro nepohne a vy v ní můžete spatřit jasný odraz Jižních Alp a hlavně dvou hor. Mount Tasman, což je druhá nejvyšší hora NZ a zejména Mount Cook, která je ještě vyšší a sloužila jako tréninkový kopec siru Edmudu Hillarymu při jeho tréninku k prvnímu zdolání Mt. Everestu. Jak už bylo ovšem řečeno, počasí nebylo ideální a v krásném jezeře se zrcadlily pouze bílé mraky.

Po návratu do Fox Glacier a výtečných žebrech v místním baru se nám ozvala společnost s tím, že ačkoliv se počasí začíná vybírat, lety se pro tento den ruší a vrací nám peníze. Zklamání bylo hmatatelné, ačkoliv u Niny se mísilo s úlevou, jelikož první let vrtulníkem je spojen s jistou dávkou adrenalinu. Kompenzací nám bylo, že druhý pokus návštěvy jezera nás tentokrát odměnil roztrháním mraků a výhledem na zasněžené třítisícovky. I když jsme viděli pouze vrcholky, musím uznat, že v kombinaci s jezerem se opravdu jednalo o výhled, na který se nezapomíná. Tečkou za naším ubytování ve Franz Josef Glacier byla pak večerní návštěva vyhřívaných jezírek. Tři nádržky s teplotami 38, 40 a 42 stupňů a téměř žádní další návštěvníci dokonale zregenerovaly můj pohmožděný kotník a my se začali pomalu připravovat na poslední etapu naší cesty.

Před námi byl nejdelší přejezd naší cesty. 350 kilometrů do Queenstown, neoficiálního hlavního města adrenalinových sportů. Shodou okolností nás silnice vedla opět skrz Fox Glacier a my neodolali, a ještě jednou se s bláhovou nadějí zastavili a šli se zeptat na možnost letu. Maorská božstva se na nás usmála a byli jsme zapsáni na let odlétající během dvou hodin. Dali jsme se tedy druhou, vydatnější snídani a zakláněli hlavy ke sněhobílým vrcholkům Alp, s vědomím, že už za chvíli se po nich budeme procházet. Po zvážení a důkladné instruktáži (kudy k helikoptéře přistupovat, kudy ji opouštět, nezdvihat ruce atd.) jsme byli převezeni k heliportu a během chvilky se objevil náš transport. Nervozitu vystřídalo vzrušení a my byli spolu s dalšími dvěma spolucestovateli usazeni, sluchátka proti hluku na uších a stoupání započalo. Samotný let helikoptérou je parádní pocit a překvapením pro mě byla plynulost a pohodlí letu. Žádné turbulence, otřesy a propady. Klouzali jsme si to směrem k ledovcovému údolí a nabírali výšku.

Foxův ledovec je třináctikilometrová masa ledu, z níž z údolí lze spatřit opravdu jen střípek, jak jsme se při pohledu shora přesvědčili. Byl to úžasný pohled na bílý jazyk valící se kupředu a trhající se na menší kusy ledu o velikosti několikapatrových domů. Místy jsme mohli zahlédnout skupinky odvážlivců, jak si s průvodcem hledají cestu skrz ledové bludiště. Nic jednoduchého, jelikož ledovec se každý letní den posune až o osm metrů, cesty se ztrácejí a hroutí a vznikají nové. My přistáli na ledové plošině pod vrcholem Mt. Cook a mohli jsme se projít a obdivovat tu fantastickou atmosféru věčného ledu, velehor a výhledu na moře. Zážitek na celý život.

Queenstown

Po bezproblémovém přeletu zpět do Fox Glacier Village jsme konečně nasedli do auta a stále plni dojmů se vydali vstříc naší poslední základně v 5 hodin vzdáleném Queenstown. Cesta se nám o něco protáhla, protože zhruba po stech kilometrech jsme se zastavili u jezera Moeraki a vyrazili na krátkou procházku směrem k pobřeží na Monro Beach, kde údajně lze narazit na volně žijící tučňáky. Na pláž to byly jen dva kilometry po rovince, tudíž jsme vyrazili velmi nalehko, což nám ulehčilo cestu skrz kapradiny. Následně jsme se však, jakožto jediní lidé na pláži stali terčem, v mém životě doposud nevídaného komářího útoku. Jediný způsob jak se během okamžiku nezměnit v jehelníček bylo, doslova protančit si cestu. Při této naší české verzi haky jsme si zřejmě vysloužili pozdvihnutí obočí těch několika tučňáků, co se na pláži v ten moment vyskytovali. Jejich zdokumentování však bylo krajně problematické, jelikož zmatečné křepčení obvykle není výhodnou výchozí pozicí fotografů. I tak jsme pár fotek pořídili a pak zbaběle prchli zpět do ochrany křovisek.

Vypozoroval jsem, že čím jižněji na Novém Zélandu jste, tím krásnější se vám zdá. Ne, že by se nám sever nelíbil, ba naopak. Po příletu jsme z něj byli u vytržení. Nicméně jak jsme se postupně propracovávali podél Jižních Alp stále jižněji do chladnějších oblastí, skoro bychom až začali závidět, že nějaká země má tolik krásy jen pro sebe. Před námi se začala rozevírat ohromná jezera lemovaná nádhernými zelenými kopci a desítky, stovky neobydlených kilometrů, dávaje vyniknout tomu skoro nedotčenému kouzlu. Téměř celá naše cesta do Queenstown se nesla v duchu očekávání, jaký další výhled nám za horizontem či zatáčkou vyrazí dech. Zlatý hřeb si cesta nechala na konec, kdy jsme poprvé uviděli město v údolí jezera Wakatipu a v pozadí táhnoucí se hřeben pohoří Remarkables, které jeho název zdaleka nedoceňuje.

B&B v Queenstown byl naším posledním a zároveň určitě nejlepším ubytováním pro následujících 6 nocí, kde jsme si mohli každé ráno užívat výtečnou snídani před prosklenou stěnou společného obýváku s fantastickým výhledem na jezero a hory za ním. Na tuto nejjižnější část ostrova jsme si nechali nejvíce času. K objevování tu toho bylo však tolik, že i tak jsme si mohli vychutnat pouhý zlomek. Hned první den jsme se rozhodli si trošku naložit a vypravit se na Ben Lomond. Horu vzpínající se nad městem, jejíž zdolání vyžadovalo překonat převýšení 1.322m. V případě návalu lenosti si lze toto stoupání o 300m zkrátit za pomoci lanovky. My se však ve jménu spálení obří snídaně vydali pěšky, nejprve po Tiki Trail ve stínu stezky v korunách stromů, kde nad námi v jednom kuse po provazech sjížděli vyznavači mírného adrenalinu.

Po vyšplhání se na horní konec lanovky se před námi otevřelo ohromné turistické centrum. Stovky lidí, vychutnávající si výhled na jezero, nadšenci do extrémních sportů, kteří odsud startují svá rogala, horští kolaři nebo závodníci na místním motokárovém okruhu. My se snažili tohoto blázince spíše vyvarovat a využili jsme tedy základny pouze k vypuštění a napuštění tekutin před nadcházejícím stoupáním. Jakmile jsme se vydali dále, davy turistů rychle prořídly a byly vystřídány ojedinělými skupinkami nám podobných výletníků. Během hodinky mírného stoupání jsme se vyhoupli nad hranici stromů a před námi se rozevřel krásný výhled na Ben Lomond, který nám ovšem také při každém vzhlédnutí bolestivě připomínal, co máme před sebou.

Krásný den sice sliboval skvělý výhled, ale absence jakéhokoliv stínu si vyžádala svou daň a nuceni zodpovědně hospodařit s našimi zásoby vody jsme museli pravidelně pauzovat. Panorámata však byla dech beroucí a po zabijáckém finálním výstupu jsme byli odměněni doposud asi tím nejhezčím výhledem, jaký jsme doposud viděli. Popisovat ho nemá cenu, nechám za vše hovořit naše záběry. Kromě vitální, skoro sedmdesátileté důchodkyně, která se na horu vyškrabala za námi a byla odměněna potleskem všech přítomných, nás na vrcholku přivítalo i hejno papoušku Kea, jež drze lezli nepozorným cestovatelům do batohů a vytahovali nezabezpečené svačiny. Nebudu lhát, zpět dolů se nám vůbec nechtělo. Ne snad pro dlouhou cestu, ale opouštět tak krásné místo nám přišlo jako hrozná škoda. Čas však nezastavíte a my se tak skoro za tmy vrátili zpět k autu, unaveni ale nad míru spokojeni.

Následujícího dne nás čekalo další šplhání, nicméně ještě před ním stokilometrový přejezd na sever k jezerům Wanaka a Hawea. Ačkoliv jsme kolem nich projížděli po cestě do Queenstown, jejich okolí bylo tak malebné, že jsme se rozhodli pro další, tentokrát podrobnější návštěvu. Naše pozornost se upnula na Isthmus Peak, vrchol tyčící se přímo mezi oběma jezery a slibující další z úžasných výhledů. Mezi jím a námi bylo jen 1.100m stoupání na zhruba osmi kilometrech. Nutno podotknout, že se nám po předchozím dnu již nešlo úplně nejlépe. Pomalu se u nás začala projevovat celková únava po náročných dvou týdnech, během kterých jsme vyšplhali téměř do výše Mount Everestu a nachodili skoro 250 kilometrů. Avšak s vědomím, že se jedná o náš poslední výstup, jsme sebrali poslední síly a skrz stáda ovcí si začali klestit cestu vzhůru.

Naštěstí nás neuvěřitelné okolní scenérie neustále nutily zastavovat, kochat se a tím zároveň čerpat síly. Ovečky před námi prchaly a zůstávaly netečné k mým pokusům o nakrmení. Buď neměly rády mne, nebo mrkev. Přikláněl jsem se k mrkvi. Před námi se tyčil vrchol hory a k našemu potěšení se ucházejícím tempem přibližoval. O to větší bylo naše zděšení, když jsme po jeho zdolání zjistili, že se o vrchol nejedná. Po překonání horizontu jsme spatřili, že cíl naší cesty se nachází o několik kilometrů dál a hlavně o mnoho metrů výše. Dodnes mě při vzpomínce na míru mé tehdejší frustrace bodá u srdce. I tak se nám však po další hodině podařilo úspěšně dosáhnout cíle a vychutnat si krásnou 360° vyhlídku na oblast Otago s jezery po obou stranách.

Rozhodli jsme se spojit příjemné s užitečným a další den si odpočinout od věčného škrabání se do kopců. Místo toho jsme se vydali do centra Queenstown, prozkoumat toto zvláštní město a nakoupit dostatek dárků k uspokojení našeho příbuzenstva. Bohužel nás nad ránem překvapilo trochu nevlídné počasí a my se před deštěm vběhli schovat do místní kiwi rezervace. Jak už jsem popsal dříve, tito podivní ptáci to v současnosti nemají na ostrovech lehké a místní komunita napíná veškeré síly k jejich opětovnému rozmnožení. Jedním z projevů této bohulibé činnosti je místní park, kde kromě možnosti prohlédnutí si řady novozélandských endemitů, můžete pozorovat i tato vejci podobná stvoření. To se vám ve volné přírodě s největší pravděpodobností nepodaří. Ne jen pro jejich přirozenou plachost, ale zejména z toho důvodu, že se jedná o noční ptáky. V pavilonu, kde je umělým osvětlením navozen opačný režim, lze tuto překážku překonat a po zvyknutí si na tmu uvidíte, jak se kiwi prohání po výběhu, strkaje svůj dlouhý zobák do země při lovu larev. Mimochodem, nehledě na svůj zjev mají údajně kiwi nejmenší zobák ze všech ptáků. Délka se totiž oficiálně počítá od nozder a ty mají kiwi v rámci efektivního lovení potravy umístěné až na samotném konci zobáku. Vidíte, že se i z mého blogu něco naučíte. Mě osobně nejvíce překvapila jejich velikost. Čekal jsem kuřátko a přede mnou se najednou zjevil slušně rostlý krocan.

Počasí se během pár hodin vybralo a my si mohli do sytosti užít vše, co Queenstown nabízí. Město má opravdu jedinečnou atmosféru, je plné mladých lidí, kteří tráví dny turistikou, všemožnými adrenalinovými sporty a následně se oddávají divokým nočním večírkům. V letních měsících to zde opravdu praská ve švech, jelikož ačkoliv má Queenstown a jeho nejbližší okolí zhruba 40 tisíc obyvatel, s turisty se toto číslo často vyšplhá až na 130 000.  My úspěšně nakoupili všechny dárky a vychutnali si místní specialitu, náš první novozélandský dort Pavlova. Pokud jste dosud neměli a máte rádi sladké, srdečně doporučuji. Ze dne stále zbýval celkem velký kus a my dali na radu našich spolubydlících a vydali se do nedalekého městečka Arrowtown. Postarší australský pár nám o tomto místě při snídani pěl všemožné ódy a bylo nám jasně řečeno, že toto místo si prostě nemůžeme nechat ujít.

Plni očekávání jsme se tedy přepravili do dvacet kilometrů vzdáleného Arrowtown. Toto historické městečko vzniklo v polovině devatenáctého století jako centrum těžby zlata v regionu. Dnes láká turisty především na své budovy, které si zachovaly ráz podobný divokému západu, a zbytky osady čínských horníků. Zbytky čínských obydlí byly ceklem zajímavé, ale samo městečko ztrácí hodně kouzla tím, že mezi starými domy jsou moderní silnice, kterými se běžně prohání auta. Bez nich bychom jej asi ocenili více. Takto byla vrcholem naší návštěvy místní cukrárna Patagonia, kde jsme si dali jeden z nejlepších zákusků našeho života a rozhodli se (zcela nesouvisle) jednou navštívit i skutečnou Patagonii. Celý tento odpočinkový den jsme zakončili nočním výletem, kdy jsme za tmy vyjeli na vyhlídku nad městem. Ne kochat se okolní temnotou, ale noční oblohou a tím jak působivá je za absence jakéhokoliv světelného znečištění. Tolik hvězd jsem nikdy před tím neviděl a kromě slavného Jižního Kříže, který je k vidění i na novozélandské vlajce, mě očarovalo především souhvězdí Orion. Na to jsme sice zvyklí i u nás, ale zde jsme měli možnost vidět jej vzhůru nohama. Krásná připomínka toho, jak daleko od domova jsme.

Milford Sound

Před námi byl poslední velký výlet naší dovolené a měla to být skutečná zlatá tečka. Cesta do národního parku Fjordland a plavba fjordem Milford Sound, o kterém se často mluví jako o osmém divu světa. Problém byl, že ačkoliv je Milford Sound vzdálený jen nějakých 60km vzdušnou čarou, cesta autem vám vyjde na 300km. Jižní Alpy nepřejedete. Na takové zajížďce krásnou krajinou samozřejmě není nic špatného a mít více času, asi bychom ji absolvovali. Nicméně se nám nechtělo z krásného dne ukrajovat 8 hodin na cestování a rozhodli jsme se tedy Jižní Alpy přeletět. Jak nám na ledovcích počasí nepřálo, tak zde jsme si štěstí vybrali, jelikož nám bylo sděleno, že pro vrtkavost počasí se běžně uskuteční jen třetina letů. Zbytek je zrušen. My měli údajně nejlepší podmínky za poslední měsíce. Po telefonické rezervaci jsme byli dovezeni na letiště, kde nás a 4 další dobrodruhy naložil pilot do malého vrtulového letadýlka, a vzlétl s námi na výlet našeho života.

Na půlhodinový přelet hor budu vzpomínat, dokud budu živ. Pohled na zasněžené vrcholky, ledovce, horská jezera, která nemáte možnost spatřit odjinud a naprosto nedotčená příroda. Žádná silnice v dohledu, žádný stožár. Kdybyste mi dali k hlavě pistoli a donutili vybrat si nejlepší zážitek, byl by to tento.  Naše cesta nekončila přeletem Alp, ale pokračovala nad hladinou patnáct kilometrů dlouhého fjordu až do ústí do moře, kde jsme se otočili a mířili zpět na stanoviště trajektů a přistávací dráhu. Mohli jsme si tak krásně prohlédnout to kouzelné místo, kam jsme se měli za pár okamžiků vydat lodí.

Nádhera fjordu z vodní hladiny nijak nezaostávala za pohledem z letadla. Naopak před námi více vynikly ohromné strmé útesy vystupující z vody a čnící do výšin po obou stranách. Po jejich svazích se na nás valily vodopády, na mnoha místech z takové výšky, že voda ani nestihla dopadnout na hladinu a místo toho byla rozprášena po okolí. Když už jsme narazili na masivnější vodopád, náš kapitán se rozhodl umýt loď a zamířil si to přímo do něj. Ne tedy zcela, ale i ze vzdálenosti několika metrů nás stačil objem vody ve vzduchu promočit a choulostivější povahy zahnat do bezpečí vnitřku kabiny. Opět jsme naivně doufali, že se nám podaří spatřit nějakou tu velrybu. Ty totiž do ústí fjordu občas se svými mláďaty zavítají. Není také divu, neboť útesy jsou pod hladinou stejně strmé jako nad a fjord má místy hloubku až 300 metrů.

Naše prokletí však trvalo a spatření těchto majestátních zvířat nám bylo upřeno. Nesmutnili jsme však a místo toho jsme se potěšili výhledem na stádo tuleňů, vyhřívajících se na ohromných balvanech pod útesy. Naše plavba do ústí fjordu na otevřené moře a zpět trvala přes dvě hodiny a stále se bylo na co dívat. Sice jsou to stále jen hory a vodopády, ale nás to ne a ne omrzet. Po zakotvení jsme měli ještě to potěšení absolvovat stejně fascinující let zpět do Queenstown, kde jsme během večeře téměř nebyli schopni mluvit, jak jsme se stále snažili vstřebat zážitky z tohoto jedinečného dne.

Přišlo nám to neuvěřitelné, ale následujícího rána jsme se vzbudili do našeho posledního dne na Novém Zélandu. Popravdě se na většině našich takto dlouhých dovolených už trošku těšíme domů, nicméně Queenstown se nám opravdu opouštět nechtělo. Naštěstí jsme si nechali na závěr ještě jednu sladkou tečku a nemuseli se tak myšlenkami upínat k neodvratnému návratu do reality. Celou záležitost bych chtěl uvést představením pana A.J.Hacketta. Tento na Zélandu narozený blázen se při svých mladistvých cestách po Tichomoří setkal na ostrovech Vanuatu s kmenem domorodců, kteří si dokazovali svou mužnost vrháním se z několikametrových bambusových věží, zatímco jejich nohy byly liánou přivázány k vrcholku. Nepříliš elegantní nicméně působivý pohled na našeho cestovatele tak zapůsobil, že se rozhodl tento nápad přivézt zpět do civilizace a zkomercionalizovat. V roce 1986 se po vzoru hrdinných ostrovanů vrhl z Aucklandského mostu a fenomén zvaný bungy-jump byl na světě. Od té doby je Queenstown domovem tohoto sportu a společnost pana Hacketta dodnes tento zážitek zprostředkovává tisícům odvážlivců, mezi které jsem se toho dne chystal zařadit.

Rezervaci jsem učinil ještě před odletem, jelikož o skoky je velký zájem a zařazení na poslední den dovolené nebylo náhodné. Případná technická závada by nám ji aspoň nezkazila celou. Má drahá manželka mě v mém plánu sice váhavě podpořila, nicméně na můj návrh společného skoku reagovala odkázáním mě do míst, o kterých se nemluví. Já byl však odhodlán, ačkoliv můj odvěký strach z výšek mě již dlouhé měsíce před odletem nahlodával a při představě postavení se na římsu se mi začínaly potit ruce. Organizátoři ale za malý příplatek umožnili Nině mě následovat a mě tak podělit se s ní o tento životní zážitek.

Celá záležitost probíhá tak, že se ráno dostavíte do střediska v Queenstown, kde podepíšete prohlášení, že jste zdrávi a netrpíte žádným z uvedených neduhů, jako vysoký tlak, epilepsie, srdeční potíže atd. Následně jste důkladně a několikrát zváženi a vaše jméno, váha a kód seskoku jsou vám lihovým fixem napsány na hřbet ruky. Pak nás společně s dalšími blázny naložil kamion předělaný na autobus a odvezl k rokli Kawarau. To je mimochodem naprosto úžasné místo s azurovou řekou protékající kolem strmých útesů, kudy se společenstvo prstenu plavilo k Argonathu (neznalí si vygooglí). Nás však v tu chvíli zajímal především visutý most 43 metrů nad řekou, kde komerční bungy-jumping odstartoval a odkud jsem měl za několik málo minut podniknout svůj skok. Krve byste se ve mně v tu chvíli asi nedořezali, nicméně čas plynul a i na mě nakonec přišla řada. Nejprve s opětovným kontrolním zvážením a následně s dotazem: Mokro nebo sucho? Tím bylo zamýšleno, zda si přeji nastavit lano tak, abych se v nejnižším bodě skoku zchladil o hladinu řeky. Řekl jsem si, že když už, tak už a mé lano bylo o několik centimetrů povoleno.

Musím vyzdvihnout profesionalitu místního personálu, který vám vaše dilema opravdu usnadní a svou neustálou komunikací, ptaním se odkud jste, jak se vám líbí Queenstown a tak dále, vám vůbec nedá možnost hlouběji se zamýšlet nad tím, jakou hloupost se chystáte podniknout. Než se nadějete, stojíte nad propastí a chlapík za vámi vám ukazuje, kde je kamera, kam máte zamávat a z ničeho nic odpočítá 3…2…1…Bungy a vy prostě skočíte. Tedy spíš spadnete. Já bohužel ve své nezkušenosti tak zběsile máchal rukama a tím natolik zpomalil svůj pád, že jsem se vody nedotkl. I tak mě ale takovým způsobem zaplavila vlna adrenalinu, že poté co mě dole na řece stáhli do člunu a vysadili na břeh, vyběhl jsem těch 40 metrů zpět na most a k Nině snad za deset vteřin, abych se s ní mohl o zážitek podělit.

Toto vše však byl pouhý trénink na událost nadcházející, neboť skoky jsem si pro tento den zaplatil dva. Autobus nás tedy opět naložil a odvezl k plošině Nevis. Tam jsem si uvědomil, jak malicherný můj předchozí skok byl, když jsem uviděl ocelová lana natažená mezi dvěma hřebeny hor, na nichž byla uprostřed v dáli zavěšena nepatrná kabinka, kam jsme se měli po plošině na lanech dopravit. Výška 134 metrů dělá z tohoto skoku třetí nejvyšší na světě a fakt, že jakmile se dostanete do kabiny, zjistíte, že podlaha je prosklená, vám na jistotě v kolenou nepřidá. Já už tentokrát naštěstí trošku věděl, do čeho jdu a 8 vteřin trvající volný pád jsem si tentokrát užil a dokonce i natočil. Pokud budete mít někdy příležitost, neváhejte a jděte do toho. Je to fantastický zážitek a ještě dnes mě při té vzpomínce mrazí.

Závěr

Dospěli jsme tedy na konec dovolené, i mého vyprávění. Před námi bylo už jen pouze Tour de Letiště a přelet do Aucklandu, Bali, Dubaje a Prahy. Díky bohu za trvalý přísun alkoholu v letadle a útěchu v představě, že už pravděpodobně nikdy nepodstoupíme delší let. Pokud se tedy Elon Musk konečně nepochlapí. Rád bych celou naši cestu nějak shrnul, ale zažili jsme toho tolik, že bych se jen znovu rozepsal. Skončil bych tím, že Nový Zéland je neuvěřitelně barvitá země, kde máte v jednom dni možnost vykoupat se v moři, navštívit ledovec a projít deštným pralesem. Nabízí možnost vidět lidmi téměř nedotčenou přírodu, kdy se po vyšplhání na lecjaký kopec můžete rozhlédnout a pozorovat stejný výhled, který měl onen první Maor, který na kopec vyšplhal před sedmi sty lety. Bez budov, silnic, drátů a dalších rušivých elementů, na které jsme si v Evropě bohužel již zvykli. Nás Zéland naprosto uchvátil a nebudu přehánět tvrzením, že jsme si splnili hned několik snů. Rád bych návštěvu všem doporučil, ale jsem si vědom toho, že se nejedná zrovna o dostupnou lokalitu. I tak doufám, že se třeba někdo z vás, kdo jste měli tu trpělivost dočíst až sem, jednou do Středozemě podívá. Pro zbytek čtenářů jsem, doufejme, vykreslil alespoň částečný obrázek toho, co leží na druhé straně naší nádherné planety.

Galerie