Jihozápad USA (2016)
Podívat se do Spojených Států byl vždycky náš sen. Nechápejte mě špatně, nechci tuto zemi nějak povyšovat a tvrdit, že je to Mekka všech turistů. Ale zkrátka nějaké to kouzlo tam je, spoustu míst člověk zná z filmů, a tak nějak si říká, že by bylo fajn, vidět to jednou na vlastní oči.
Úvod
Naše přání začalo nabývat reálných obrysů v den naší svatby, kdy jsme se ještě s dalšími dvěma kamarády, Adamem a Anetou rozhodli, že to celé společně nějak vymyslíme. Rok se s rokem sešel a my v říjnu 2018 vyrazili směr Los Angeles na naší první třítýdenní dovolenou.
Samozřejmě celé záležitosti předcházel intenzivní plánovací proces. Vzhledem k velikosti celé akce jsem nechtěl nic ponechat náhodě a snažil jsem se promyslet vskutku každý detail. Má trojice spolucestujících mi ponechala absolutní důvěru a po několika brainstormingových sezeních jsme měli vytvořený kompletní itinerář, zamluvené auto a všechna ubytování, koupené letenky i vstupenky na několik frekventovaných atrakcí. Tentokrát jsem si s sebou poprvé vzal i kameru a mohu se s Vámi podělit o mé první, neobratné pokusy o filmování.
Po odletu z Prahy jsme strávili několik hodin na letišti v norském Oslu, čekajíc na navazující let do LA. Dlouhou chvíli jsme si krátili koukáním na Simpsonovi a při tom si pochutnávali na nejdražší bagetě v našem životě. Rozebírali jsme při tom nadcházející imigrační kontrolu v USA. Z doslechu se k nám dostaly nejrůznější historky a zejména Adam měl obavy, že si na něj, vzhledem k jeho respekt-vzbuzujícímu zjevu kanadského dřevorubce, imigrační úředník zasedne. Naše obavy se nakonec nenaplnily, kontrola proběhla naprosto v pohodě a my se tak o půlnoci téhož dne ocitli na mezinárodním letišti LAX v Los Angeles.
Los Angeles
Ačkoliv jsme byli nadšeni ze všudypřítomných vlajek a obrazů pana Obamy, připomínajících nám, že jsme skutečně dorazili, zůstávali jsme nohama na zemi. Jednak na nás začala doléhat únava z dlouhého letu, a hlavně jsme věděli, že odpočinek je ještě daleko. Před námi bylo vyzvednutí auta a dlouhá cesta k našemu prvnímu ubytování. Auto jsme měli objednané u společnosti Alamo, přímo v její letištní pobočce. Objednávka byla na SUV střední velikosti (Toyota RAV4 nebo podobné). Zde nás čekal první chyták. Po vystání dlouhé fronty a zaplacení jsme byli posláni na venkovní parkoviště s tím, ať si vybereme auto. Kdybychom si vybrali něco většího než třída, která nám náležela, byli by nám to ti zmetci dodatečně naúčtovali na kartu. My naštěstí, i přes prohlubující se únavu, zachovali rozvahu a vybrali si černý Jeep Compass, kam se tak akorát vešla naše čtyři velká zavazadla. Z velikosti auta jsem měl trochu respekt, jelikož jsem něco tak velkého, a ještě v automatu, nikdy neřídil. Po vyjetí do provozu jsem si však vzhledem k velikosti ostatních aut připadal jak v trabantu. Američané velká auta milují. Bez bázně jsme tedy vyrazili do nočního LA a zhruba po hodině jsme nalezli naše první ubytování na Venice Beach.
Naše první dojmy z okolí byly řekněme rozpačité. Náš pronajatý bungalov, kam jsme se dostali někdy po druhé ráno, se nacházel hned naproti léčebně drogově závislých. Jejich méně uvědomělí, bývalí přátelé se vždy pohybovali v blízkosti a ženské osazenstvo naší výpravy nebylo z prospektu takových sousedů zrovna nadšeno. O to méně, když jsme zjistili, že náš domek nemá standardní zámek, ale jen číselník na kód. Na otázku mé manželky, co budeme dělat, když zapomeneme kód, jsem si odvážil v odpovědi zavtipkovat, že se zeptáme jednoho z feťáků, kteří ho určitě znají. Můj humor nepadl na úrodnou půdu – to musím přiznat. Ale únava nás nakonec všechny zmohla, ubytování vypadalo krásně a my usnuli s myšlenkami, co všechno nás v následujících třech týdnech čeká.
Vlivem časového posunu jsme byli vzhůru od pěti ráno, ale únava byla zahnána nadšením. Před námi první den naší dovolené, který jsme zahájili krátkou procházkou po Venice Beach. V životě jsem neviděl tolik podivných individuí na tak malém prostoru. Ve Venice je k vidění hodně bezdomovců, ale i ti si žijí poměrně stylově. Absence deště je zbavuje potřeby shánět přístřešek, a tak si hoví uprostřed svého majetku přímo na pláži a vypadají, že si užívají života. My jsme byli z okolí trošku nervózní a vydali jsme se zpět k hotelu na snídani v přilehlém bistru na pláži. Po omeletkách a vynikajících muffinech jsme se vydali opačným směrem, na sever do Santa Monicy. Jakmile jsme po pár set metrech opustili Venice, bylo mi jasné, proč bylo ubytování v Santa Monice o tolik dražší. Žádní vágusové, uklizeno, kočky na kolečkových bruslích a svalovci na kolech. Zkrátka Kalifornie, jak si ji představujete. Došli jsme až ke slavnému molu, kde končí Route 66, pokochali se výhledem na Malibu a po cestě zpět se konečně vykoupali v Pacifiku. Na odpoledne jsme poté měli naplánovaný výlet do Hollywoodu. Holky, aby neudělaly domovině ostudu, se vyfikly a vypadly jak dvě antické bohyně. My s Adamem jsme se spolehli na náš přirozený šarm. Tak či tak byla naše snaha špatně cílená, jelikož slavný chodník slávy je místo celkem špinavé a jestli nám předchozí noci podivná individua kapala, tak v Hollywoodu regulérně lilo jako z konve. Prošli jsme si tedy bulvár, podívali se na China Theatre, osahali několik hvězd (na chodníku), a fascinovaně zírali do výloh sex shopů, které se zde vyskytovaly v množství nadprůměrném. Nakonec jsme usoudili, že této lascivní zábavy již bylo dost a na závěr dne vyjeli ke Griffith Observatory, ležící v kopcích nad Hollywoodem a skýtající krásný výhled na město a slavný, v mnoha filmech demolovaný, nápis. Po cestě domů zpět do Venice jsme se ještě zastavili pro něco na zub v 7-11, kde Aneta glosovala podobnost obchůdku s Kwik-e-martem a prodavače (indického původu samozřejmě) přirovnávalak Apuovi. Po mém vysvětlení, že Apu není hluchý a patrně má pod pultem brokovnici jsme rychle ukončili nákup a vyklidili pole. Hráškové lusky, které jsme si koupili k večeři se ukázali býti pouze chipsy. Bylo nám jasné, že o gastronomický výlet se jednat nebude.
Další zážitek nás čekal v noci, kdy nás vzbudily výkřiky z ulice, následná střelba a policejní sirény. Takový kolorit Venice řekl bych, ale našinec zvyklý na poklidný český venkov z toho nemá úplně nejlepší pocit. Noc jsme nakonec přežili (narozdíl od někoho) a před námi se otvíral poslední den v LA. Plán byl přejet do Národního Parku Sequoia, ale na doporučení dobrého kamaráda, jsme se rozhodli obětovat sto dolarů na osobu a podívat se do filmových studií Universal. Já nejsem moc fanda velkých davů a byl jsem zpočátku trochu skeptický, ale nakonec jsem se podvolil, což se ukázalo být jedním z nejlepších rozhodnutí při plánování dovolené, jelikož studia byla naprostá pecka. Kromě filmových ateliérů se jedná i o zábavní park s naprosto neuvěřitelnými 5D atrakcemi a jízdami. Až zde jsem pochopil, proč se Hollywoodu říká továrna na sny, protože to, co jsme tam zažili, jsem do té doby nepovažoval za možné. Od jízdy člunem skrz Jurský Park, šílenou horskou dráhu na téma Mumie, po 5D jízdu Transformers (Aneta která je tímto žánrem filmů naprosto nepolíbená po absolvování prohlásila, že to byl nejlepší zážitek jejího života). Harry Potter, Simpsonovi, Walking Dead…všechno úžasné. Měli jsme pořád oči navrch hlavy a nestačili se divit, co se kolem nás odehrává. Vždy, když jsme si řekli, že nás už nemá co překvapit, byli jsme za dalším rohem vyvedeni z omylu. Parádní projížďka s výkladem přes filmové sety z filmů jako Čelisti, Grinch, Válka Světů, umělé zemětřesení v metru a záplava v rybářské vesnici, proložená největším 360° 3D kinem na světě, kdy na náš autobus zaútočili dva Tyranosauři a obří pavouci, aby nás následně zachránil King Kong. Poté honička s herci z Rychle a zběsile, kde byly hologramy postav kolem nás tak precizně a dokonale provedeny, že Adam nechtěl věřit faktu, že Vin Diesel nestojí dva metry od něj. Jako třešnička na dortu představení Vodního Světa, kde jsme si pro větší zážitek sedli na modře označené sedačky v prvních řadách (takzvaná Splash-Zone). Kolem nás se rázem rozpoutalo plamenné peklo, střelnice jak z akčního filmu završená havárií letadla přímo do nádrže před námi. Abych to shrnul. V životě jsem se nebavil tak, jako v tento den. Ta propracovanost, intenzita, kouzlo a cit pro detail. Nedokážu to popsat a nikdy na to nezapomenu. Každopádně opakuji doporučení, které mi bylo dáno a radím i Vám, že pokud někdy navštívíte Los Angeles, nesmíte opomenout Studia Universal.
Náš původní plán odjet ze studií ve dvě hodiny vzal vzhledem k našemu nadšení za své a my byli rádi, že jsme se přinutili k odjezdu v šest večer. To už se nám podlamovala kolena a přemíra adrenalinu způsobovala výpadky vědomí. Vydali jsme se tedy na cestu a doufali, že paní domácí v našem čtyři hodiny vzdáleném motelu bude tolerantní k pozdnímu příjezdu. Cesta naštěstí nebyla tak hrozná. LA je sice noční můrou řidičů, a ne nadarmo se říká, že místní obyvatelé ve svých autech bydlí, je to ale z velké části způsobeno tím, že v autech se v drtivé většině případů jezdí po jednom. Výsledkem jsou pak naprosto ucpané osmiproudé dálnice, s jedním volným pruhem vlevo, který je určen pro vozidla vezoucí 2 a více osob. My tento pruh samozřejmě využívali neustále a cesty nám tak ubíhaly relativně příjemně. V půl jedenácté jsme se ocitli v městečku Three Rivers na okraji národního parku, paní domácí nás s malým pokáráním ubytovala a my šli spát, snažíce se strávit jeden z nejlepších dnů našich životů.
NP Sequoia
Před návštěvou Sequoia parku jsme se zastavili na pravou americkou snídani v místním bistru. Pečené brambory, čedarová pasta imitující sýr a slanina. Zde si dovolím menší tip. V řadě podniků tohoto tipu se vás po převzetí objednávky u baru zeptají na jméno, aby vás poté mohli vyvolat. Adam, neznalý tohoto procesu po nečekaném dotazu servírky zpanikařil a následně jí poskytl své, pro Američana nevyslovitelné příjmení. Slečna servírka z toho chudák dostala psotník, my byli rázem považováni za zabedněnou bandu Němců a chudák Adam na své jídlo čekal marně. Já zamezil narůstající frustraci ražením svého prázdninového hesla – „Když nemáš co hezkého bys řekl, neříkej nic“ načež jsme mohli částečně nasyceni vyrazit na průzkum národního parku.
Cesta byla záživná a serpentýny prověřily výkon našeho Jeepu do extrému. Postupně jsme minuli ceduli značící začátek parku a já nadhodil návrh připravit kameru pro případné setkání s medvědem. Má manželka ve svém zdravém skepticismu označila mou naději za bláhovou a poradila mi šetření baterií, načež nám medvěd přeběhl dva metry před autem. Museli jsme krátce zastavit a vydýchat adrenalin. Já manželce neřekl nic, protože jinak by to určitě nebylo nic hezkého. Po první krátké zastávce u Hospital Rock jsme absolvovali další brutální stoupání k parkovému muzeu, kde jsme se po zaparkování vydali na nenáročný, dvoukilometrový okruh Big Trees Trail. Sekvoje byly úžasné, počasí báječné a zábava skvělá. Následoval krátký přejezd k nejmohutnějšímu stromu na světě, Generálu Shermanovi. Tam se nám začalo scházet větší množství turistů, tak jsme raději vyrazili na procházku po stezce Congress trail, kde nám společnost celou cestu dělaly (údajně) morem nakažené veverky. Naší poslední zastávkou byla vyhlídka Moro Rock, s úžasným 360° výhledem na celý park. Po cestě domů jsme si ještě projeli věhlasný Tunnel Log a říkali si, jaká je škoda, že jsme si ráno toho medvěda nenatočili. US nás opět nezklamaly a naservírovaly nám medvěda na stromě sotva dva metry od silnice, zřejmě při honu na bobule. No a jako bonbónek na konec dne jsme museli zastavit auto a nechat přes silnici přejít toho největšího pavouka, jakého jsem kdy viděl. Poprvé jsem dával v autě přednost pavoukovi.
San Francisco
Dalšího dne nás čekal 260 mil dlouhý přejezd do San Francisca. Cesty v USA jsou dlouhé, ale krajina se neustále mění a pořád je na co se koukat. Nám se například poštěstilo spatřit malé tornádo. Poprvé v životě jsme se také podívali do Wallmartu, kde jsem se dočkal svých vytoužených mandlových M&Ms a mohli jsme konečně nakoupit nějaké víceméně normální věci, rozuměj ovoce a zeleninu. Paní na pokladně, která od pohledu nešla pro hamburger daleko, patrně v životě neměla tolik ovoce v ruce. Také jsme zjistili, že průměrný Američan nechápe pojem „Walking distance“. V USA se jezdí autem i do koupelny. Snažili jsme se krotit naše očekáváni, jelikož nás před odletem všichni varovali, že počasí v SF je velice vrtkavé, deště a mlhy časté a ony výhledy, jež znáte z Hollywoodských filmů, velmi vzácné. Pochyby se postupně rozptýlily, jak jsme projížděli Oaklandem a před námi se rozvinul nádherný výhled na celý záliv. San Francisco je město zcela nepodobné ostatním americkým městům a má téměř evropský nádech. Vystavěné na malém poloostrově musí hospodařit s nedostatkem místa a závratnou cenou pozemků a nemovitostí. Musí se ale uznat, že město má jedinečný styl a kouzlo. Pouze zde můžete narazit na bezdomovce žebrajícího o peníze, a přitom nabíjejícího nový iPhone o pouliční osvětlení. Ubytování na Lombard street se nám podařilo najít bez problémů. Malý motel páchnoucí po cigaretách za 600 USD na dvě noci. SF není levné město. Jelikož se chýlilo k večeru, vydali jsme se jen na krátkou procházku k molům a završili to večeří v Danny´s.
Náš SF den jsme nastartovali vydatnou motelovou snídaní sestávající se z toustů s máslem, instantní ovesnou kaší a s automatem na čokoládu, kde chyběla čokoláda. Snídaně dozajista nebyla královská, ale eliminovala potřebu shánění jídla ve městě, což nám v SF ušetřilo aspoň 200 dolarů. Ušetřené peníze jsme investovali do autobusu a vyrazili k molu 33, kde nás čekal v 10 hodin předem zamluvený trajekt na Alcatraz. Tento ostrov byl druhou ze tří atrakcí, které mi byly doporučeny jako nevynechatelné. Z toho důvodu jsme prozřetelně zakoupili lístky na trajekt (které zároveň slouží jako vstupenka do Alcatrazu) téměř tři měsíce předem. A už v té době bylo z poloviny vyprodáno. Na slavné Skále nás čekal zážitek jiného druhu než Universal Studios, ale neméně působivý. Self-guided audio tour byla neuvěřitelně propracovaná záležitost a při procházení cel, jídelen a koridorů za poslechu autentických zvuků věznice a vyprávění bývalých dozorců a vězňů nám běhal mráz po zádech. Překvapilo nás, jak hrozně blízko vězení je samotné město. V celách bylo za vhodných podmínek možné zaslechnout zvuky večerní zábavy na pobřeží, což jen prohlubovalo trest vězňů. My naštěstí nebyli trestanci a mohli si tak místo strádání užít úžasný výhled na centrum SF, Golden Gate a Oakland, umocněný naprosto fantastickým počasím. Výhled byl tak nádherný, že se nám z něj nechtělo spouštět oči, protože jsme si bolestivě uvědomovali, že už ho nikdy nemusíme zažít podruhé. Naštěstí nás z melancholické nálady vytrhl přelet letky Modrých Andělů, kteří se v rámci Leteckého týdne v SF celý den proháněly nad zálivem. Někdy tak nízko, že čeřily vodu oceánu a prováděly manévry, až se tajil dech. Před odplutím z ostrova jsme měli ještě možnost vidět bývalého trestance, který byl do Alcatrazu zavřen v jeho 23 letech. Nyní je z něj autor a podepisuje knihy turistům.
Po cestě trajektem zpět do města jsme něco málo pojedli. V rámci úspor peněženek a cév jsme vynechali fast-food, a dojídali zásoby nakoupené ve Wallmartu. Ovoce, tyčinky, sýry…naše střeva byla po týdnu v USA už stejně zvyklá na vše. Ještě jsme se zastavili podívat na molo 39 s nadějí, že uvidíme nějakého toho lachtana, no a na mole se jich tam rozvalovali desítky. Když se daří, tak se daří.
Po uspokojení našich zoologických choutek jsme opět sedli na bus a vydali se směrem Golden Gate Park. Musím podotknout, jak fantasticky jsou v USA značeny ulice a silnice. Co se původně nezvyklému oku jeví chaoticky, se po pár dnech ukáže nejen logické, ale hlavně maximálně praktické. Například značení názvů ulic na každé křižovatce, rozdílné barvy obrubníků podle možnosti parkování, a hlavně svatý grál řidičů – možnost odbočování vpravo na červenou. Golden Gate Bridge – most přes průliv Zlatá Brána nemá cenu popisovat, protože jeho majestátnost a krása, zejména při zapadajícím slunci, je nevystihnutelná. Náš zážitek byl ještě umocněn přeletem skvadry stíhaček těsně nad mostem. Spolu s vlajícími vlajkami asi ten nejameričtější obraz, co jsem kdy spatřil. Celý most je dlouhý přibližně tři kilometry. My si však nedovedli představit možnost, že bychom ho nepřešli tam a zpět a poté jsme ještě radostně překonali dalších 6km zpátky k našemu motelu. Krásná procházka po pobřeží, při zapadajícím slunci za mostem, se stala svědkem dohody, že se všichni společně přestěhujeme do SF na důchod. Do tohoto města jsme se definitivně zamilovali.
NP Yosemite
Čas však nezastavíte a následujícího dne jsme museli naší novou lásku opustit. Po další opulentní sacharidové snídani, která nás měla zásobit energií až do pozdního odpoledne, jsme se ještě rozhodli zajet se podívat do finanční čtvrti na mrakodrapy. Po cestě jsme využili příležitosti a projeli si slavnou klikatou ulici květin na Lombard Street. Ač v říjnu již celkem odkvetlou, i tak neméně působivou. Jízda autem po SF je zážitek. Celé město se tísní na malém poloostrově a s pouze 800 tisíci obyvateli je vystavěno na několika strmých kopcích, které zjevně původní osadníci nepovažovali za překážky. Vodorovná půda je zde vzácnější než heterosexuální mládenec. Kromě toho, že SF a jeho okolí je centrem počítačového a technologického průmyslu, zde musí být zlatým dolem i produkce brzdových destiček. Některé sjezdy ulicemi totiž konkurovaly i naším nedávným zážitkům ve studiích Universal. Po pokochání se vytouženými mrakodrapy jsme najeli na Oaklandský most a vydali se vstříc 200 mil dlouhé cestě do Yosemitského údolí. Po zhruba dvou třetinách cesty jsme v Modestu odbočili z dálnice a před námi se otevřela typická americká silnice – 50 mil, dva pruhy a rovně, jak když střelí skrz prérie a povolená rychlost 55 mph. Díky bohu za tempomat. Na místo plánovaného ubytování jsme dorazili o dvě hodiny dříve, než bylo povoleno, ale s tím jsme si jako protřelí cestovatelé hravě poradili a čas konstruktivně využili. Poté, co jsme nakrmili náš Jeep jsme i my usedli k obědo-večeři v údajně nejlepším bistru v pohoří Sierra Nevada ve městěčku Mariposa. Nutno přiznat, že jsme nebyli zklamaní. Za pouhých 50 USD jsme si přišli na tři hamburgery s domácími hranolky, kuřecí sendvič, o kterém Nina mluvila ještě další rok, a samozřejmě bezedný zdroj nápojů. A dokonce po nás nechtěli ani dýško – v Americe věc nevídaná. S plnými bříšky jsme se rozjeli do kopců s představou, že si odbudeme vyhlídkovou stranu údolí a zítřek si necháme na pěší turistiku. I přes protesty našeho plně naloženého auta jsme se škrábali až do výšky 1500m, kde nás čekala překrásná vyhlídka Tunnel View, která po projetí míli dlouhým tunelem vítá návštěvníky výhledem na celé údolí. Přítomné zástupy asijských turistů rázem nevěděly, zda obdivovat panorámata nebo půvaby našich něžných spolucestovatelek. Šplhání však nebyl konec a my pokračovali do cíle položeného ve výšce 2100m – Glacier Point. Když Anet ve snaze pořídit dokonalou fotografii málem spadla z útesu a já svou selfie-tyčí téměř udeřil nebohého chlapce, shledali jsme, že je nejvyšší čas odebrat se zpět do našeho ubytování. S prstem na spoušti jsme během 20 mil dlouhého sjezdu vyhlíželi známky medvědí přítomnosti, ale štěstí nám tentokrát nepřálo.
Další den začal slibně. Naše bio hodiny se již téměř přizpůsobily místnímu režimu a ráno jsme spali skoro do osmi hodin. Konečně jsme se také dočkali pořádné snídaně. V ceně pouhých 12 dolarů jsme si mohli v bufetu dopřát, co hrdlo ráčilo. Káva, čaj, vajíčka, slanina, párečky, lívance se sirupem, cereálie, pečivo, muffiny, ovoce. Byli jsme maximálně spokojení, nabití energií a odhodlaní vzít údolí útokem. V rámci úspor jsme se však rozhodli zanechat dýško pouze 5% z celkové ceny, což eliminovalo možnost zítra si snídani zopakovat. Vyrazili jsme na cestu, ale tentokrát jsme se drželi v nížině a po krátkém rozhlédnutí v kempu jsme se vydali vyšplhat 4 míle dlouhou túru k vodopádům, 900 metrů nad námi. Výstup nás tvrdě prověřil a nekompromisně odhalil všechny naše fyzické nedostatky. Zejména pak zkombinován s horkým počasím a zcela neadekvátním množstvím sbalené vody. I přes tyto překážky jsme však byli odměňováni výhledy na postupně se před námi rozevírající údolí. Během stoupání si nás kolemjdoucí opět pletli s Němci. Nevím, jestli to bylo rozhodným vojenským maršem v podání Anety, nebo nordickým vzezřením Niny, ale rozum mi nad tím zůstával stát, jelikož z vlastní zkušenosti vím, že v Německu se takto sličné dívky nevyskytují. K našemu zklamání jsme po vyšplhání k vodopádům zjistili, že v nich není voda, což je u vodopádu poměrně značný nedostatek, avšak vzhledem k ročnímu období stav zcela přirozený. Jako vrchní organizátor expedice jsem si to vyložil jako své osobní selhání a mimořádně jsem tedy svým společníkům povolil reptat. Nehledě na tento zádrhel jsme se po celkem čtyřech hodinách výstupu octli na vrcholu a výhled na svět pod námi nám dal na vodopády zapomenout. Poobědvali jsme sušenky s mrkvičkami a vydali se na zpáteční cestu, která nám utíkala o poznání rychleji. Radost jsme udělali skupince německých turistů, jež jsme v počátku jejich výstupu informovali, že vodopád momentálně neexistuje. Němci se v rámci své vrozené efektivity okamžitě otočili a šli germanizovat jinam. Jen se při pohledu na nás evidentně divili, kde ta česká verbež vzala peníze na takový špacírgang. Dole na parkovišti jsme okamžitě vypili galon vody a vyjeli zpět k El Portalu. Zatím co Anet s Adamem otestovali hotelový bazén, my se s Ninou vydali do restaurace okusit místní Chicken Wings. Bylo jich málo, zato byly drahé, ale maso do žaludku po dlouhém dnu přišlo vhod. Na závěr dne jsme ještě absolvovali „Tour de Bear“ a vyfotili se s většinou ze dřeva vyřezaných medvědů, kteří zdobili náš resort.
Las Vegas
Následujícího dne jsme si již budíček pohlídali a už v 8 hodin jsme seděli v autě, připraveni překonat pohoří Sierra Nevada. Dostali jsme se až do výšky 3000m a ač náš plně naložený Jeep občas protestoval, přenesl nás přes hory úspěšně. Po cestě jsme se ještě zastavili u malebného horského jezera Tanya Lake, které bylo tak kýčovitě krásné, až jsme od něj málem neodjeli. Nicméně čas nás tlačil a my se vydali vstříc městům Bishop a Lone Pine. Cesta vedla podél hor zhruba 100 mil rovně bez možnosti kdekoliv odbočit. Po hodině a půl jízdy měsíční krajinou jsme poobědvali u Carl´s jr. a zahnuli doleva (což byl pro nás v tu dobu ohromný zážitek), kde nás čekalo dalších 100 mil jako po pravítku do Death Valley. K němu jsme museli vyšplhat ještě jeden hřeben, před kterým náš značky jemně upozornily, abychom si vypnuli klimatizaci, jinak že nám shoří motor. Poslechli jsme, ačkoliv teplota v ten moment útočila na 35 stupňů ve stínu. Problém byl, že jediný stín široko daleko byl ten pod naším autem. Vzhledem k tomu, že byla polovina října, jsme si ani nechtěli představovat, jak to zde vypadá v létě. Údolí smrti dělá čest svém jménu. Zejména pro člověka, který nikdy nebyl v poušti. Zastavili jsme se u barevných skalních útvarů Artist´s pallet a poté povinně na Badwater basin – nejnižší bod na západní polokouli, 88m pod mořskou hladinou. Po pokochání se tímto nezvyklým prostředím nás čekalo ještě 140 mil do Las Vegas. Celkem tedy přes 400 mil na méně než 12 hodin, zatím naše nejdelší etapa. Celkem rychle se setmělo a zbytek cesty nám rychle utekl, zejména když jsme zjistili, že záře na obzoru není západ slunce, ale světla blížícího se velkoměsta. Po příjezdu do toho cirkusu světel jsme se ubytovali v kasinu LINQ přímo na Stripu a vyřízení po dlouhém přejezdu šli brzy spát s vědomím, že zítra nás čeká velký den.
Zážitky ze dne stráveného v Las Vegas zaznamenávám s jednodenním zpožděním ve městě Hurricane v Utahu. Předchozího dne jsem na to neměl energii a patrně bych v ruce neudržel tužku. Vezmu to tedy popořádku. Vzbudili jsme se do slunného vegaského rána a absolvovali snídani v hotelovém bistru. Burrito, míchaná vejce, slanina a květákové placky. V kasinu jsme se nezdrželi a místo toho vyrazili autem do 30 mil vzdáleného Boulder City shlédnout věhlasnou Hooverovu přehradu na řece Colorado. Jako první jsme se zastavili na mostě s výhledem na ono betonové monstrum a následně si přes přehradu přešli. I v říjnu nás slunce upeklo skoro do zlatova a my jen děkovali organizátorovi (tedy mě), že k výletu vybral vhodný termín. Po cestě z přehrady jsme se zastavili na oběd v Jack in the Box, kde jsme si užili doposud asi nejlepší fast-foodový burger a hranolky. Zpět na hotelu jsme si pro ochlazení vlezli do bazénu (poté co si vyhazovač ověřil naši plnoletost) a pokochali se silikonovými nádherami. Takto osvěženi jsme se vyfikli do svátečního a vyrazili do víru velkoměsta směrem k věži Stratosphere, skrz kasino Venetian. Celé město je naprosto šílené a bohužel nepíšu tak dobře, abych ho vystihl. Každému bych ale přál, aby se tam aspoň jednou podíval, a to hřiště Ameriky zažil na vlastní kůži. Na chodníku si stoupnete na eskalátor a když nedát pozor, zaveze vás do útrob jednoho z mnoha kasin, odkud budete dlouho hledat cestu ven. Nás na vrcholku věže čekaly tři atrakce, které nám ve výšce 200m pro začátek večera trošku zvedly hladinu adrenalinu v krvi. Po vzpamatování jsme vyrazili na jižní stranu Stripu, a ačkoliv jsme neměli v plánu nějak významně pařit, plány nám zhatil nález sympatického baru s koktejly za 7 dolarů, kde bylo ovšem alkoholu více než vody. No a jelikož jsme jich jen v první rundě zakoupili hned 12, zábava se rychle dostala do tempa. Vzpamatoval jsem se až kolem čtvrté hodiny ranní na hotelovém pokoji s hlavou prázdnou, ale naštěstí plnou paměťovou kartou kamery. Nechám tedy místo mě raději mluvit naše záběry ve videu. Ráno nám dobře nebylo a další den se nesl ve velice odpočinkovém duchu. Pouze odhlášení, detox v bazénu a 140 mil dlouhý přejezd do Utahu k národnímu parku Zion.
NP Zion
Zion je posledním ze tří tipů, které mi byly dány před odjezdem s tím, že navštívit jihozápad USA a minout je, by byla svatokrádež. A stejně jako u tipů předchozích, tedy Alcatrazu a studií Universal, musím i v tomto případě přiznat, že Zion si veškerou chválu zaslouží. Náš den začal opět kontinentální snídaní od pana domácího v motelu Super8, za pouhých deset dolarů pro 4 osoby. Taková cena se jen tak nevidí. Jednalo se znovu o sacharidovou bombu, ale pro mě významnou v tom, že jsem si udělal svou první vafli (rozuměj nalil připravené těsto do pánvičky a počkal 2,5 minuty). Vyrazili jsme do národního parku s bolestivým vědomím, že na něj máme pouze den a zvolili si vyhlášený výstup a vyhlídku Angel´s Landing. Zábavná, místy nebezpečná procházka se postupně měnila v boj o přežití při šplhání po úzkých ochozech. Nutno uznat, že jsme byli cedulemi důsledně varováni o vstupu na vlastní nebezpečí. Jak jsme se v určitých momentech houpali nad propastí, pouze se držíc za řetěz, překonali Adam a Aneta svůj strach z výšek a naše úsilí bylo odměněno ohromujícím výhledem na krásné klikatící se údolí s řekou, lemované po obou stranách příkrými skalami. Ještě plni sil a hlavně nadšení jsme se poté rozhodli absolvovat druhou túru v tentýž den, a to procházku zvanou Narrows. Cesta vedoucí prostředkem horské řeky protékající kaňonem, místy jen pár metrů úzkém a přes sto metrů vysokém. Nepodlehli jsme pokušení a statečně jsme se vydali pouze s pohorkami, bez nepromokavých bot, neoprenových kalhot a turistických holí, jako někteří amatéři okolo nás. Avšak únava, a hlavně časová ztráta nás brzy dostihla a nás začal trápit chlad, stres z nedostatku kvalitního jídla (po návratu z US trvalo dlouho než jsem si dal znovu burger) a pomalu se vytrácející světlo. Po třech hodinách v řece jsme byli zpět v autobusu, který v parku jezdí často a hlavně zdarma. Cestu jsme samozřejmě absolvovali bosí, s promočenými botami na ramenou. Uvažovali jsme, zda je přes noc můžeme nechat venku uschnout, a nakonec došli k závěru, že zloděj, který by se odvážil je zvednout, by si je pravděpodobně zasloužil.
NP Grand Canyon
Další, opět transitní den jsme ráno opustili krásné maloměsto Hurricane a vyrazili na 300 mil dlouhou cestu na jižní stranu Grand Canyon. Pustina s nízkými křovisky a v dálce se zvedající červené útesy Monument Walley, o které jsme cestou zlehka zavadili. Po příjezdu do Arizony jsme si opět přesunuli hodinky o hodinu zpět a ve městě Cameron zahnuli na západ a blížili se nepříliš používanou cestou k jižní straně kaňonu. Jako první se před námi zjevila vyhlídka Desert View s historickou rozhlednou a již tento první pohled na tu ohromnou propast před námi nám učaroval. Po cestě jsme ještě na jedné vyhlídce zastavili, ale narůstající únava nám nedovolila si tento div světa vychutnat tak, jak by si zasloužil. Zahnuli jsme tedy ve vesnici Grand Canyon na jih k našemu ubytování v městečku Valle. Celá usedlost se sestávala z našeho motelu, prodejny Rocks&More, benzinové pumpy ze 60. let, Flintstonského kempu a pěti teepee. Ještě před večerkou si Nina ve výše zmíněném indiánském obchodě pro podezření na počínající úpal pořídila slušivý klobouček (Roztomilost +5) Usnuli jsme ještě než jsme se dostali do postele.
Díky brzké večerce předchozího dne jsme se vzbudili odpočatí ještě před sedmou hodinou. Rozhodli jsme se zariskovat a místo snídaně v našem motelu jsme zamířili přes silnici do Bedrocku navštívit Fred´s dinner, kde byly ceny asi třetinové. Brzy jsme se také měli dozvědět proč. Odhadem šestnáctiletý obsluhovač (schválně se zdráhám použít termín číšník), zjevně po náročné kalbě se svou přítelkyní-sestrou si pochybným způsobem zaznamenal naši objednávku, načež nám jeho matka-teta přinesla něco naprosto jiného, neméně pochybného. Stížnosti jsme se, vzhledem k přibývajícímu počtu místních balíků, traktoristů, pilotů a dalších individuí, žvýkajících stébla slámy, raději vyvarovali. Takto posilněni (hlavně o zážitek) jsme se vydali do 30 mil vzdáleného národního parku. V informačním středisku jsme se jako řádní turisté informovali a vyrazili jedním z bezplatných kyvadlových autobusů k Yaki Point, odkud jsme započali sestup do nitra kaňonu k Ooh Aah Point, zhruba 100m pod hranou kaňonu. Kilometr a půl dlouhé klesání jsme si krátili focením a počítáním mul vyvážejících dolů a nahoru otylé německé turisty. Na vyhlídce jsme se pokochali, zatím co se Nina bránila náporům větru, hrozícím odnést jí její nový klobouk. Cesta nahoru nám utekla o poznání rychleji. Autobus nás přepravil zpět do Grand Canyon Village, kde jsme se občerstvili ledovou kávou, sendvičem, výtečnou cookie a přesedli na jiný spoj, tentokrát na západ k vyhlídce zvané příhodně „The Abyss“. Zde jsme měli absolvovat zhruba sedm kilometrů dlouho procházku po hraně kaňonu a konečně si plně vychutnat krásy, jež všechny vyhlídky nabízí. Nehledě na počet pořízených fotek, minut videa a popsaných řádek se ten pocit při pohledu na nezměrnou velikost kaňonu nedá předat člověku, který ho neviděl na vlastní oči. Člověk by měl aspoň na chvíli odložit foťák, s nikým se nebavit a jen sedět a snažit se vstřebat tu velikost před sebou. Každému bych přál ten pohled aspoň jednou zažít. Cesta zpět nám utekla rychle, do motelu jsme se též dopravili v pořádku, a ještě v postelích jsme se všichni snažili ten zážitek nějak strávit a zpracovat.
San Diego
Dalšího dne nás čekal poslední velký přesun, a to 480 mil přes Mohavskou poušť do San Diega, naší poslední zastávky. Díky mohutným zlatým písečným dunám, které místy obklopovaly naši silnici se nám mohlo zdát, že projíždíme Afrikou. To však jen do té doby, než jsme dorazili do města Yuma a spatřili do dáli táhnoucí se plot oddělující Mexiko od Spojených Států. San Diego, město, kde neprší, nás přivítalo deštěm. Nebo spíš dá se říct takovým mírným mrholením, které však domorodce dovedlo do stavu paniky a nám tím umožnilo užít si známý Sea World bez standardních davů. A mírný déšť nám vadit nemusel, neboť po jedné jízdě a návštěvě delfínů a kosatek jsme stejně byli promočeni na kůži. V tomto hřišti pro děti i dospělé jsme strávili půl dne, a po návratu na hotel a pokusu o osušení jsme se vydali na Waterfornt, podívat se na známý přístav, pobřeží, a hlavně vyřazenou letadlovou loď USS Midway.
Po San Diegu a nacestovaných více než 9000 kilometrech nás čekal již jen návrat do Los Angeles a příprava k odletu. Poslední den v LA jsme se věnovali nákupům a jako třešničku na dortu jsme navštívili California Science Center, kde jsem si splnil svůj dětský sen a naživo jsem viděl vyřazený raketoplán Endeavour.
Závěr
Tři týdny utekly jako voda, ale vzhledem k náročnosti programu a častým přesunům jsme se už i těšili domů. Z velké části na konečně normální jídlo, ale také podělit se o zážitky s našimi přáteli a rodinami. Během našich cest jsme se toho snažili navštívit a zažít co nejvíc a s klidnou duší se mohu dnes ohlédnout a říct, že jsme žádný čas neproplýtvali. Až naopak jsme byli někdy tak vyřízeni, že bychom si nejraději lehli a celý den nic nedělali. Výjimečnost naší dovolené nám to ale nedovolila, únavu jsme si nepřipouštěli a cestovali jako o život. Myslím, že více už z našich třech týdnů vytěžit nešlo. Na každém místě jsme spali maximálně dvě noci, což v podstatě znamenalo neustále balení, a každý druhý den byl transitní. I tak jsme ale museli mnohé z našich přání vypustit. Pokud někdy budete plánovat cestu do této oblasti, doufám, že Vám tento článek trošku pomůže, ale i tak důrazně doporučuji si program důkladně naplánovat a smířit se s tím, že všechno se prostě stihnout nedá.
Děkuji Vám, že jste dočetli až sem a děkuji svým spolucestovatelům za krásné tři týdny a svolení k uveřejnění našich fotek a videí.