Tři týdny na Bali (2018)

Určitě už jste někdy od někoho slyšeli, jak je jihovýchodní Asie krásná. My samozřejmě nebyli výjimkou a ze všech stran se na nás valily superlativy, popisující nádhernou přírodu, příjemné lidi, skvělé jídlo, a hlavně nízké ceny. Nutno přiznat, že po naší americké zkušenosti nás idea nízkonákladové dovolené celkem nadchla. Určili jsme si tedy orientační datum (přelom března a dubna), kdy bychom mohli na tři týdny utéct z práce a začali jsme dumat nad tím, kam bychom se rádi podívali.

• Úvod
• Přílet a poloostrov Bukit
• Ubud a okolí
• Sever a centrální vrchovina
• Východ ostrova
• Lombok
• Závěr

Úvod

Možností je opravdu hodně a přátelé se předháněli v doporučeních. Nebýt tehdy vypuknuvší horečky Dengue, patrně by vyhrála Srí Lanka. Zvažovali jsme také Vietnam či Thajsko. Nakonec vyhrál malý Indonéský ostrov Bali. Jednak pro svou velikost, která slibovala relativně snadné procestování, a také proto, že se jedná o celkem známou turistickou destinaci a my, jakožto jihovýchodní Asií doposud nedotčení cestovatelé, jsme se nechtěli hned vrhnout do nějaké život ohrožující expedice.

• 

• 

• 

 Koupil jsem tedy průvodce a začal pomalu ale jistě plánovat náš okruh. Na zřeteli jsem měl především to, že ačkoliv je Bali hodně turisticky vytížené, rádi bychom se pohybovali především v místech, kam tolik cestovatelů nezavítá. To je celkem snadný úkol, protože velká část „rekreantů“ se nikdy nevydá severněji, než do Ubudu, a to maximálně na jeden dva dny. Jinak zůstávají v bezpečích svých rezortů na jihu ostrova. To samozřejmě nebyl náš případ a do itineráře jsem tedy zahrnul i často opomíjené severní pobřeží, centrální hory, nádhernou přírodu na východě, a dokonce i sousední ostrov Lombok. Letenky od Emirates s jedním krátkým přestupem v Dubaji nás vyšli dohromady na 41.000Kč včetně jednoho zapsaného zavazadla a cesta z Prahy do Denpasaru nám tímto způsobem zabrala 16 hodin. Letenky se samozřejmě dají sehnat levněji, ale pro nás bylo důležitější minimalizovat dobu strávenou na cestě, abychom se nepřipravovali o čas na Bali. Čas je holt cennější než peníze.

• 

• 

• 

Přílet a poloostrov Bukit

 Říká se, že v této části světa je klima jako v prádelně. Já to z osobní zkušenosti nemohu potvrdit. Je pravda, že s naším podnebím se tamní srovnávat nedá. Vlhkost je mnohem vyšší a horko je na rovníku samozřejmostí. Celkově to ale nebylo zdaleka tak zlé, jak jsme se báli. Buď to, anebo mě zkrátka přemohlo nadšení z dlouho očekávaného příletu. První úkol – vyměnit peníze! To jsme se rozhodli udělat hned na letišti, což dnes v retrospektivě považuji za chybu, protože místní kurz nebyl z nejlepších. Na druhou stranu ale bylo o problém méně a ten rozdíl zase nebyl takový, aby mne to trápilo. Na Bali se, stejně jako v celé Indonésii platí rupiemi (IDR), což není měna zrovna silná a Čech zvyklý na Koruny, případně na Eura se v nich může snadno ztratit. Já si při převodu na Koruny pomáhal jednoduchou pomůckou, a to ubrat tři nuly a následně přidat 50 % (10.000 rupií = přibližně 15 Kč). Co jsem nečekal bylo to, že nejvyšší běžně vydávaná bankovka je 100.000 IDR a mnou vybraných 14 miliónu rupií tedy vytvořilo doslova pěkný balík. Tento obnos nám uhradil veškerá plánovaná ubytování, přepravy i jídla. Člověk si s takovou boulí v peněžence snadno připadá jako milionář, což ho však přejde hned při prvním placení čehokoliv. Na co nejsem zrovna pyšný je moje první interakce s Balijským taxi systémem. Na taxikářovu otázku: “Jste poprvé v Asii“ jsem nadšeně odpověděl: “No jasně“, což znamenalo, že naše cesta do střediska Nusa Dua byla oceněna na 400.000 IDR. Neudělejte tedy stejnou chybu jako já, opusťte letiště a vezměte si některý z taxíků venku. Stejná cesta se tam dá pořídit za čtvrtinu, když se budete tvářit, že víte, co děláte. Na druhou stranu se musím pochlubit, že to bylo poprvé a taky naposledy, co mě na Bali natáhli.

• 

• 

• 

 Naše první kroky tedy vedly do střediska Nusa Dua. Přiznávám, že to je přesně jedno z těch míst, kterých jsme se chtěli vyvarovat. Pobřeží je obestavěno obřími luxusními rezorty, kam se lidé jezdí válet u Moře, aby pak následně mohli hrdě prohlašovat, že byli na Bali. My nad rezorty ohrnuli nos (tím samozřejmě jen maskujeme to, že na něco nemáme peníze) a ubytovali se v malém hotýlku na místním poloostrově. Z hotýlku se vyklubal nádherný bungalov s luxusní výbavou, soukromým bazénem a květinovou zahradou, venkovním barem s LCD televizí. To vše za 1.200Kč na noc pro oba. Lahodná snídaně pro oba samozřejmě v ceně. Nadšeni z ubytování jsme strávili zbytek odpoledne pouze procházkami po okolí a blízké pláži a vzpamatovávali se tak z časového posunu. Proč že jsme se vydali na místo, které jsem v úvodu článku hanil? Jednoduše proto, že je relativně blízko letiště a nabízí dobrou polohu pro průzkum poloostrova Bukit, který byl prvním bodem naší výpravy. Obecně doporučuji začínat zvolna a po příletu se nejprve aklimatizovat. Z prvního dne si pamatuji ještě všudypřítomný nepořádek (Balijci rozhodně nerecyklují, ale k tomu se dostanu později) a pak to, že jsem se samozřejmě, jak je mým dobrým zvykem, okamžitě spálil.

• 

• 

• 

Druhý den byl dnem D. Dnem, kdy jsme se konečně měli vydat na průzkum místních památek a začít plně ochutnávat Balijskou kulturu. A také dnem, kdy jsem měl poprvé v životě jet na skútru. Pokud to nevíte, skútry jsou Balijským hlavním dopravním prostředkem. Jsou všudypřítomné. Dle mého názoru se na nich malá Balijčata učí jezdit ještě dříve, než se naučí chodit. Slouží také jako přepravní prostředek pro rozličné náklady, jako třeba košík vajec, osel nebo tuna cihel. Zkrátka neexistuje nic, co by Balijec na skútru neodvezl. Další ingrediencí dokreslující tamní dopravní situaci je fakt, že na Bali jsou celkem asi dva semafory (kterým stejně nikdo nevěnuje pozornost). Já jsem se samozřejmě hodlal do tohoto marastu hrdě připojit, a dokonce jsem ještě před odletem požádal své přátele o několik lekcí jízdy, protože jsem v životě na skútru, ani na motorce nikdy neseděl. Moji přátelé, Bůh jim žehnej, mě ujistili, že cvičné jízdy nejsou potřeba a že pokud budu trénovat dopředu, jsem srab. Za sraba se rozhodně nepovažuji a poháněn svým egem jsem si přes naše první ubytování objednal 125cc skútr (za krásných 75 Kč na den) a naplánoval si výlet po jižním pobřeží Bukitu ke zhruba 30km vzdálenému chrámu Uluwatu. Na majitelovu otázku, zda na tom umím jezdit, jsem pohrdavě odpověděl že ano a velkopansky mu do jeho hnědě ručky vhodil 50.000 rupií za pronájem. Mohu se ctí prohlásit, že bez nehody jsem přežil první zatáčku a následujících 30m. Druhá zatáčka však byla již nad moje síly, jelikož se proti mne spikly protilehlá zeď a gravitace. Výsledkem budiž krvavá noha, krvavá ruka, uražený blatník a rozrušená manželka, která naštěstí seděla za mnou a padala tedy do měkkého.

 Začátky naší Balijské expedice tedy jak vidno nebyli nijak oslnivé. Ale rány se zahojily, pokuta za nabouraný skútr se zaplatila (200Kč) a po několika cvičných jízdách na místním dvorku se mi podařilo Ninu přemluvit, aby svůj život vložila do mých rukou podruhé a my vyjeli do ostrého provozu. Silou vůle a pod hrozbou smrti či rozvodu jsem postupně dostal řídítka pod kontrolu a postupně se začínal otrkávat. Nakonec jsme tímto způsobem na Bali a Lomboku najezdili skoro 800 km a skútr zůstává do dnes mým oblíbeným dopravním prostředkem. A moji přátelé měli nakonec pravdu. Žádná vtipná historka nezačíná slovy: “Pod dohledem jsem se naučil jezdit na skútru“.

 Se srdcem v krku a krajně nedůvěřivou manželkou v zádech jsem se tedy konečně vydal na cesty. A rozhodně jsem rozhodnutí nelitoval. Pokud chcete nasát Balijskou atmosféru, vezměte si skútr a běžte jezdit. Už jen sama jízda je zážitek a stále se je na co koukat. My takto prodrandili celé jižní pobřeží, až jsme konečně dorazili k hlavnímu chrámu jižního Bali – Uluwatu. Místo nám opravdu vyrazilo dech. Po povinném oblečení do sarongů, které Vám místní zapůjčí, jsme byli vpuštěni na posvátnou půdu a před námi se otevřel výhled na širé moře a třicetimetrové útesy, na kterých je celý chrám vystavěn. Všudypřítomné opice dodávají místu exotický nádech (dokud vám nezačnou lézt krkem, což Vám garantuji, že po třech týdnech na Bali začnou) a my si tedy mohli plnými doušky vychutnat naší první pamětihodnost.

Ubud a okolí

 Po procestování Bukitu a dostatečném zorientování se v místních poměrech, měl být naší další zastávkou Ubud – Balijské hlavní město kultury. Poučeni z letištního nezdaru jsme si den před odjezdem odchytli taxikáře, usmlouvali s ním cenu za odvoz do Ubudu a domluvili se, že nás druhý den ráno vyzvedne. Pán přijel na čas, cesta (50 km) byla příjemná a pán si svých 100 Kč zasloužil. Zde si dovolím jednu malou radu. Pokud plánujete nějakou delší cestu taxíkem, mějte po ruce připraveno něco teplejšího na sebe. Bali je sice tropický ostrov, ale teplota v klimatizovaných autech se pohybuje kolem 19 stupňů, což je pro organismus celkem rána.

 Naším dalším ubytováním pro následující tři noci byl malý, nenápadný hotýlek Jani´s Place Cottage, jen 200m od místní vyhlášené opičí rezervace, který jsme měli ze začátku problémy najít. Podařilo se ale, a odměnou nám byl welcome drink, chlazené vlhké ručníky na osvěžení a ten nejpříjemnější personál, jaký jsem kdy měl to potěšení poznat. Z hotelu se nakonec vyklubalo naprosto úžasné místo. Krásné ubytování, vyprání skoro zadarmo, skvělá snídaně. Za pětistovku na noc na osobu to byl asi nejlepší poměr cena/výkon, co jsme na Bali zažili. Ještě zmíním, jak to ve většině ubytování funguje s těmi snídaněmi. Nečekejte tu kontinentální snídaně (i když v rezortech určitě budou) a už vůbec ne nějaký ranní bufet. Kdepak. Ve většině případů Vám bude nabídnut výběr ze tří až čtyř variant menu, buď už večer předem, nebo přímo ráno. My jsme si snažili pokaždé dávat něco jiného a nikdy jsme nebyli zklamáni. Výborná káva, čerstvé tropické ovoce a džusy, vejce a rýže na tisíc způsobů.

Náš první necelý den v Ubudu jsme strávili průzkumem města, obdivováním svatyní a chrámů a plánováním dvou následujících dnů. Zde se krátce zmíním o naší zkušenosti s Balijskou hygienou a managementem odpadu. Bali je, na rozdíl od zbytku Indonésie, převážně hinduistické území a místní obyvatelé berou své náboženství velmi vážně. Kromě pravidelných návštěv chrámů je jedním ze zvyků každý den několikrát obětovat bohům. Tyto oběti jsou představovány malými mističkami vyrobenými z listů, které jsou naplněny dary bohům a pokládány před domek na chodník. Obsahem těchto misek je většinou rýže a ovoce, ale náboženství jde s dobou tudíž se mezi obětinami objevují i žvýkačky, cigarety, tyčinky a zkrátka všechno co doma přijde pod ruku. Pro umělecký dojem se ještě do celé záležitosti zapíchne vonná tyčinka a celá věc se pak nazývá Canang. No a teď si představte, co se s takovými Canangy stane, když jich pět za den položíte na ulici, kdy jednou z hlavních skupin obyvatel jsou opice. K večeru se brodíte po kolena v obětovaném materiálu. Vynalézaví Balijci ovšem vyzráli i na tento problém a každý večer se chopí koštěte, veškerý nahromaděný obsah (včetně plastů a běžného nepořádku) zametou na úhlednou hromádku, kterou následně zapálí.

Druhého dne jsme se vydali navštívit jednu z hlavních místních atrakcí, a to Monkey Forest Sanctuary. Za mě jednoznačně místo, které by mělo být povinností každého turisty v Ubudu navštívit. Určitě ale ze začátku pobytu, dokud Vám opice nelezou na nervy, protože zde jich potkáte opravdu hodně. Netřeba z nich mít žádný zvláštní strach. Parkem projdou denně stovky lidí a opičky jsou zvyklé. Pokud je nebudete tahat za ocasy, budete v pohodě. Dokonce je na místě možnost koupit trs banánů a pár si jich nakrmit. Já tímto způsobem skončil s opicí za krkem. Na co je ovšem třeba dát si pozor, jsou nezajištěné a odložené předměty. Přirovnání drzý jako opice totiž nebylo vybrané namátkou a co si pevně nedržíte v rukou, to Vám vezmou. Celý park Vám dá náplň na dvě až tři hodiny procházení. My se po vyopičkování vydali ještě na jeden výlet na sever města projít se po rýžových políčkách Campuhan Ridge Walk a následně do sloní svatyně Goa Gajah, což bylo nějakých 6 km pěšky (ovšem vzít si taxi za pár korun není problém). Samotná svatyně je v podstatě díra ve zdi ale okolní areál je moc hezký a určitě stojí za návštěvu.

Na večer jsme si opět vrátili do centra dění a v rámci poznávání zdejší kultury jsme se vydali navštívit představení známého místního ohnivého tance – Kecak. Příjemné je, že vstupenek je omezené množství, a tudíž se nemačkáte v davu turistů. Bylo nás tam všeho všudy 30, židličky byly rozestaveny pěkně do U a tak seděli všichni v první řadě. Celá akce se odehrává v jednom z polootevřených chrámů a spočívá v tanečním zpracování hinduistických náboženských motivů, doprovázených zpěvem. Do toho se doprostřed sálu vysype pytel suchých kokosových slupek, polije se benzinem, zapálí a vzniklý, nazvěme to kontrolovaný, požár se v rámci vizualizace bojových výjevů kope po celém chrámu. Já to odnesl depilací holení, ale hercům a zpěvákům už chlupy ze strachu ani nerostou. Zajímalo by mne, jaký by měl na celou akci názor případný návštěvník-hasič, s přihlédnutím k tomu, že střecha stavby je slaměná. Celkově ale jako zážitek určitě doporučuji a z Ubudu byste bez návštěvy aspoň nějakého kulturního vystoupení neměli odjíždět.

Poslední den v Ubudu jsme si opět vypůjčili skútr a tentokrát, již jako zkušení jezdci, se vydali na desetikilometrovou cestu na jih k vodopádu Tegenungan. Náš první Balijský vodopád z mnoha a celkově moc pěkné místo, ačkoliv sestup k vodopádu, a hlavně následný výstup zpět byl v místním klimatu celkem náročný. Po pokochání jsme se otočili zpět k Ubudu a čekala nás 20 km dlouhá cesta k hlavnímu bodu programu, rýžovým terasám Tegllalang, které jsou považovány za jedno z nejhezčích míst na Bali. Pokud se místo hlavní silnice vydáte vedlejšími silničkami a malými vesničkami, naskytne se Vám nádherný pohled na turismem skoro nedotčený život místních. Při dobrém počasí dokonce můžete v dálce obdivovat sopku Batukaru. Rýžové terasy nás nezklamaly. Bohužel, když je něco vyhlášené, většinou to s sebou nese nával turistů, kteří jsou sem hromadně dopravování autobusy. Nicméně zrovna toto místo nám za trošku toho ruchu stálo. Terásky se dají skoro celé prolézt a když budete mít štěstí, uvidíte otylého čínského turistu v žabkách, jak si rozbije čumák. Po cestě zpět do Ubudu jsme ještě stihli navštívit dvě další krásné svatyně, a to Tirta Empul a zejména Gunung Kawi – jedinou svatyni svého typu na Bali, vytesanou do skály. Krásný a produktivní den.

Sever a centrální vrchovina

Následující den nás čekala dlouhá cesta taxíkem k našemu dalšímu stanovišti, tentokrát na severním pobřeží ostrova, letovisku Lovina. Těch 70 km nám trvalo přes dvě hodiny, jelikož jsme projížděli přes centrální hory, džungle a místní silnice jsou sice děravé, ale zato klikaté. Choulostivějším povahám doporučuji na cestu nějaký medikament, například slivovici. Jednoznačným pozitivem bylo to, že jsme v podstatě nechali civilizaci za sebou. Jihu Bali až po Ubud se totiž opravdu dá říkat civilizace, když je porovnáte se zbytkem ostrova. Rázem se před námi tedy otevřel úplně jiný svět a my si připadali, že máme celé Bali jen pro sebe. Naše ubytování v Beach House Lovina pro další 4 noci bylo levnější než v Ubudské aglomeraci (cca 300 na osobu za noc). Jednalo se o shluk bambusových domků přímo na pláži, z nichž jeden jsme si pronajali. Bylo to sice na oko romantické, ale je nutno dodat, že jednou ze zásadních vlastností bambusu je jeho dutost, a tedy možnost poskytovat útočiště rozličným chlupatým a nohatým reprezentantům místní fauny. Přítomná moskytiéra však skýtala dostatečnou ochranu, jak jsem se snažil namluvit Nině.

Lovinu jsme si vybrali pro její vhodnou polohu k průzkumu střední části ostrova. Určitě ne pro ni samou, jelikož zde opravdu nic není a koupat se zde, stejně jako na většině Bali, moc nedá. My však měli program vymyšlený a jedinou překážkou se ukázalo sehnat skútr, protože, jak jsem řekl, v Lovině doslova chcípla opice (psi vychcípali už dávno). Po výrazném zdržení se nám naštěstí podařilo sehnat místního dealera a vyrazit k první zastávce, vodopádu Sekumpul. Větší část z třicetikilometrové trasy jsme jeli po pobřeží a městem Singaraja, což není zrovna malebná oblast, ale jakmile jsme odbočili do hor, byli jsme opět jak ve ztraceném světě. Zcela upřímně mne ty pasáže přejezdů a hledání vhodných cestiček bavilo úplně stejně, jako samotné vodopády a naše další zastávky. Každý na vás s úsměvem mává, co zatáčka to nový a krásný výhled a vy si jen užíváte faktu, že se projíždíte po tropickém ostrově a nemusíte zítra do práce. K vodopádu (pokud ho najdete) se dá dojít pěšky po vlastní ose, ale místní Vám hned začnou nabízet průvodce. Nepotřebujete ho, je však na Vás, zda se rozhodnete podpořit místní turistický průmysl. My si ho vzali a nelitujeme. Ne snad proto, že by nás nějak zásadně informoval. Měl však pár zajímavých postřehů k místní vegetaci, a vůbec bylo fajn si popovídat s někým místním a něco se dozvědět. Nemusím snad ani dodávat, že vodopády jsou nádherné. Opravdu jedny z nejhezčích, jaké jsme kdy viděli. Jejich řádné prozkoumání sice vyžaduje namočení, ale touto dobou už stejně budete třikrát zmoklí, takže žádná škoda.

Další den jsme se vydali na ještě delší cestu, tentokrát k chrámu Pura Ulun Danu Bratan, vodnímu chrámu na břehu jezera Bratan. Cesta to byla delší, ale jestli byly vyhlídky předchozího dne nádherné, tak to tento den mi došla slova. Samotný chrám je kouzelné místo, i když hustota turistů se nám zde opět o něco zvedla. Svým zjevem se totiž jedná zřejmě o nejznámější chrám na Bali a prohlédnout si ho chce skoro každý. Ze zjevného důvodu samozřejmě, takže ani vy byste neměli chybět. V okolí chrámu se dá i dobře naobědvat s výhledem na jezero a přečkat tak bouřku, která se takto vysoko v horách opravdu vytvoří během chvilky. Cestou zpět do Loviny jsme si trošku zajeli a navštívili ještě vodopády Git Git. Co musím vyzdvihnout je fakt, že kdekoliv jsme parkovali, nikdo po nás nikdy nechtěl žádný poplatek a pokaždé jsme mohli na motorce nechat na řídítkách pověšené obě helmy, beze strachu, že nám je někdo odcizí. Jak osvěžující pocit pro Čecha. A také fakt že benzín stál 8 Korun za litr.

Naši Severo-balijskou část expedice jsme završili výletem podél pobřeží na západ k jedinému budhistickému chrámu na ostrově – Brahmavihara-Arama. Krásný zážitek, už jen proto, že to bylo něco naprosto jiného, než jsme doposud vídali, a také proto, že jsme tam byli jediní dva návštěvníci. Sice se nám místo podařilo mírně znesvětit tím, že žádost o zouvání jsme si přečetli až po opuštění svatyně, ale věřím, že jsme si štědrým příspěvkem na údržbu chrámu získali Buddhovu přízeň zpět. Zarazil mě na dveřích vyvěšený denní harmonogram místních mnichů. Budíček ve čtyři hodiny chápu, ale následnou hodinu modlení v leže a hodinu modlení v sedě považuji za podvádění. Pokračovali jsme v naší cestě až k nejzápadnějšímu bodu naší cesty, chrámu Pulaki. S klidným srdcem mohu prohlásit, že ačkoliv je chrám celkem pěkný (zaujme především fakt, že celá svatyně je v kleci, aby se přítomné davy opic nedostali k obětinám), za tu padesátikilometrovou cestu na skútru asi nestál.

Východ ostrova

Naší poslední zastávkou na Bali byla osmdesát kilometrů vzdálená vesnice Amed na východním cípu. Ubytovali jsme se v hotelu Double One Villas za krásné dvě stovky na osobu a připravili se na poslední čtyři noci na ostrově. Cestu, ačkoliv se dá absolvovat místním autobusem, jsme urazili opět taxíkem. Je to sice dražší, ale nepoměrně pohodlnější, rychlejší a díru do rozpočtu to určitě neudělá. Amed sám o sobě nenabízí nic speciálního, ale pro svou polohu je to ideální výchozí bod pro průzkum východního Bali. Na své si tu určitě přijdou potápěči, protože v poblíž ležícím letovisku Tulamben je perfektně zachovaný potopený vrak americké nákladní lodi z druhé světové války. Nám potápění nic neříká, tak jsme se se opět chopili skútru a vydali se po překrásné pobřežní silnici okolo západního pobřeží až k městu Amlapura a vodnímu paláci Ujung. Už jen sama cesta byla fantastická. Výhled na jihočínské moře a vzdálený ostrov Lombok na jedné straně. Na druhé pak všechny možné odstíny zelené, nespočet rýžových políček, milí lidé a v povzdáli majestátně se tyčící sopka Agung, která už nejednou smetla pod ní se choulící město Amlapura.

Palác Ujung pak už jen dokreslil celou tu nádheru. Sultánské sídlo postavené na umělých jezírkách se spoustou květin, ryb a krásných zákoutí a výhledů. Navíc, vzhledem k blízkosti dalšího vodního chrámu Tirta Gangga, se v něm nepohybuje tolik turistů, a ačkoliv byla i Tirta Gangga, kam jsme zavítali posléze, také působivá, Ujung se nám líbil více.

Ještě nám zbývala energie na jednu zastávku a vydali jsme se tedy vyšplhat na hlavní chrám východního Bali – Lempuyang. Celý objekt se nachází na svazích hory Lempuyang a jen vyjet k jeho úpatí si vyžádalo všech 125 kubických centimetrů našeho týraného skútru. Po zaparkování a vyfasování povinného sarongu jsme se vydali na dlouhou cestu na vrchol, zahrnující přes dva tisíce schodů a sedm chrámových staveb. V nastalém vedru a dusnu nic příjemného, ale před námi otevírající se výhled nám vléval síly do nohou a my se krok za krokem blížili vrcholu. Poslušni varování, které nám bylo sděleno místními jsme byli obezřetní a snažili se vyhýbat se opicím, které, na rozdíl od Ubudu, nebyly zvyklé na častou lidskou společnost a mohly být agresivní. Naši ostražitost pak ještě zvýšily dvě vyděšené anglické turistky, vracející se zpět se slovy, že přes opice se nedá projít. S přáním mnoha zdaru nám předaly jejich klacky na odhánění vetřelců a pokračovaly v úprku. My jsme se tak snadno odradit nedali, a i přes zvyšující se hustotu zvířat pokračovali vzhůru. Nakonec jsme i my měli docela nahnáno. Jako jediní lidé široko daleko, prodírající se davem dorážejících, zuby cenících makaků, jsme se pouze snažili nenavazovat oční kontakt a klacky mlátit do země před sebe, díky čemuž se dav vždy na chvilku rozestoupil, aby se za námi poté ihned zavřel. Zvířat bylo určitě přes sto a kdyby se naráz rozhodla po nás skočit, bylo by asi hotovo. Strach nám bohužel nedovoloval zastavit a fotit, takže ten obrázek hrůzy nemohu doložit. Zeptejte se mě ale na smrtelné posteli a popíšu Vám jej stejně, jako v ten okamžik. Nakonec se nám podařilo proklestit si cestu až na vrchol, kde sám chrám byl velmi skromný a jediní obyvatelé jsme byli my a službu držící mnich. Z terasy se ale otevíral úžasný výhled na Agung, který byl bohužel toho odpoledne v mracích. Budete-li si chtít tuto cestu někdy dopřát, vydejte se ráno, kdy bývá většinou jasno. Už sama cesta stojí za to a pokud ji přežijete, odměna ve formě výhledu bude ohromující.

Následujícího dne ve dvě hodiny ráno započal zlatý hřeb naší cesty. Již několik dní dopředu jsme si na internetu našli podle recenzí společnost, která nás vyzvedla u hotelu a přepravila na úpatí 50km vzdálené sopky Batur. Tam jsme se po hodině jízdy setkali s naším průvodcem a po třetí hodině se v naprosté tmě vydali k vrcholu. Cesta se dá absolvovat i bez průvodce, ale není značená a v naprosté tmě je celkem snadné se ztratit, i když máte baterku. A zablouděním zaviněné zpoždění znamená, že nestihnete východ slunce na vrcholu, což je hlavní důvod, proč se budete po cestě potkávat s desítkami dalších turistů. Samotný výšlap není nijak speciálně náročný a hlavním nepohodlím vám pravděpodobně bude nezvyklý čas pro fyzickou aktivitu. My se po necelých dvou hodinách vyšplhali těsně pod vrchol, kde nám průvodce uvařil kávu a vejce a my čekali na pravý čas, kdy se vypravit na samý vrchol. Tato zastávka měla kromě snídaně i jiné opodstatnění. Museli jsme trochu vychladnout a nechat proschnout naše propocené oblečení před tím, něž se vydáme na větrem bičovaný hřeben. Před šestou hodinou ranní jsme tam ale již stáli a sledovali, jak se pod námi jihovýchodní Ásie probouzí. Jak se slunce pomalu zvedá nad ostrovem Lombok, postupně zalévá Balijská údolíčka pod námi a odpařuje ranní mlhu. A rázem se před námi otevřela celá Kaldera, tedy kráter větší sopky o průměru 13 kilometrů, ze které pak vyrůstá sama sopka Batur. A v kaldeře velké sopečné jezero, řeky ztuhlé lávy a nespočet pramínků kouře vyvěrající ze zemského nitra. Pokud bych měl z Bali doporučit jednu věc, byla by to tahle.

V rámci balíčku od společnosti jsme ještě po cestě zpět do Amedu navštívili místní kávovou plantáž a pražírnu, kde jsme měli možnost ochutnat kromě jiného také tu slavnou Kopi Luwak, tedy kávu ze zrn, které projdou trávicím traktem cibetky. Když jsme viděli tu ohromnou plantáž a jednu chudinku cibetku v kleci, bylo nám jí trochu líto. A samotná káva mě také příliš neoslovila, na rozdíl od ostatních káv a čajů, kterých jsme nakoupili množství nemalé a vydali se zpět domů, dospat deficit z brzkého vstávání.

Poslední den na Bali se nám nevydařil tak jak jsme chtěli, ale i tak nebyl na zážitky chudý. Cílem nám měl být chrámový komplex Besakih – nejposvátnější místo ostrova na samém úpatí sopky Agung. Ono se vlastně celé Balijské náboženství (ačkoliv je to hinduismus) odvíjí od této sopky a hlavním motivem většiny modliteb je něco ve smyslu: „Prosím nevybuchuj a nezabíjej nás“. Zajímavé také je, že v rámci tohoto uctívání spí většina Balijců vždy hlavou směrem k Agungu. My jsme byli svědky jedné menší erupce, kdy kouř vystoupal zhruba 600m nad vrchol hory. Přiznávám, že to není dobrý pocit. Na naše dotazy místní ledabyle odpovídali, že to je normální a Agung si takhle „odplivne“ zhruba každé dva týdny. To teprve, když je třeba měsíc nebo dva klid, začínají být místní nervózní a pomalu balí kufry. Nelze se jim divit. Poslední velká erupce v roce 1964 tam zabila skoro 2000 lidí.

• 

• 

• 

My tedy chtěli složit hold tomuto svatostánku a vydali se podél sopky na jih s plánem navštívit po cestě ještě jeden menší chrám. Naše navigace však ve změti pralesních cestiček zcela hanebně selhala a my strávili větší část dopoledne průzkumem místních vesniček a zvažováním, zda ten či onen kopec vyjedeme. Náš průzkum zastavili až dva divocí psi, kteří k mému nemalému údivu byli schopni držet krok s naším skútrem několik set metrů, zatím co je má manželka, bolestivě si vědoma našeho chybějícího očkování proti vzteklině, zběsile tloukla teleskopickým nástavcem kamery. Vořechy jsme naštěstí omrzeli a poněkud otřeseni se rozhodli, že se vrátíme zpět do civilizovanějších končin. Chrám Besakih je bezesporu nádherný. Soudím tak podle obrázků, které jsem měl tu možnost vidět. Naživo jsme již takové štěstí neměli, jelikož naše návštěva vyšla na jeden z mnoha místních festivalů a hustota místních uctívačů narůstala do téměř Singapurských proporcí. Usoudili jsme tedy, že nám to za to nestojí a strávili zbytek dne projížděním se v podhůří sopky.

Lombok

Následujícího dne jsme zamířili (opět s taxi) několik kilometrů pod Amlapuru do přístavu Padang Bai, kde jsme již měli objednány dva lístky pro dvou a půl hodinovou cestu na Lombok do Bangsalu. Lombok se měl stát završením naší dovolené a místem, kde si po Balijském cestování dopřejeme trošku odpočinku, moře a relaxace před návratem do reality. Vzhledem k válícímu charakteru následujících pěti dní nemám moc, co bych o Lomboku napsal. Snad jen to, že na rozdíl od Bali je zde převažujícím náboženstvím Islám, což vám každé ráno v pět hodin připomene z ampliónů vyřvávající modlitba a že koupací podmínky jsou zde mnohem příznivější. To nejlépe ilustruje trojice ostrůvků Gili, které opravdu vypadají jako ráj na zemi a pro každého nadšence do šnorchlování by měly být povinnou návštěvou. Dostat se na ně dá z přístavu Bangsal pravidelnou místní přepravou pro místní, která vyjde asi na 15 Kč. Tak tedy uplynulo našich pět dní na Lomboku, kdy koupání bylo střídáno pospáváním a to zase ochutnáváním místní kuchyně. To vše s nádherným výhledem na Bali a Agung, pod kterým jsme ještě před pár dny jezdili. A když nás přepadla chuť na výlet, vyjeli jsme si k vodopádům Tiu Pituq a Tiding Tiu.

Naší poslední cestou byl pak už jen návrat do Denpasaru. Vylodili jsme se z Bangsalu a absolvovali tříhodinovou, divokou plavbu do přístavu Benoa, který leží defacto hned vedle letiště. Cesta to byla zajímavá a několik méně otrlých turistů se již navlékalo do záchranných vest. Moře mezi ostrovy totiž umí být velice divoké i za klidného počasí. Je to způsobeno hlubokým příkopem, který odděluje Asijsou část Indonésie od té Tichomořské. V průběhu historie byl celý pás indonéských ostrovů propojen v jednu velkou pevninu, ovšem s jedinou výjimkou tohoto místa, kde to hloubka příkopu nedovolila. Výsledkem je tedy naprosto rozdílná fauna i flóra obou ostrovů a napínavá cesta mezi nimi. My si plavbu mezi pětimetrovými vlnami užili a před námi už se otevírala jen vidina šestnáctihodinové cesty domů.

Závěr

Co říct závěrem? Návštěvu Bali bych doporučil asi všem cestovatelům, které Jihovýchodní Asie láká, ale ještě s ní nemají zkušenosti. Nabízí divokou přírodu, ale zároveň dostatečnou turistickou infrastrukturu a možnosti, kdy se dá jen odpočívat a nic neřešit. Ohromným lákadlem bude cena a jakmile se Vám podaří sehnat levná letenka, neváhejte a leťte, protože na místě se dá přežít skoro za nic. No a na neposledním místě musím zmínit naprosto skvělé místní obyvatelstvo. Nezažili jsme snad ani jednu špatnou zkušenost a věřte tomu, že i když se Vám na dovolené nebude ledacos dařit, když se na Vás místní budou stále usmívat, bude Vám hned líp. Mé jediné osobní neštěstí v průběhu těch báječných tří týdnů byl fakt, že mi v průběhu odešla má kamerka a po návratu jsem zjistil, že jsem přišel o poslední dvě třetiny všech videí. Na vině budiž vlhkost. Vezměte si tedy ponaučení z mé nedbalosti a dbejte o to, aby se vám kamera nenamočila a nepařila v pouzdru.

Pokud jste dočetli až sem, máte mé díky, i můj obdiv. Doufám, že jste v textu nalezli, co jste hledali a pokud byste měli nějaké připomínky nebo dotazy, neváhejte mi je poslat, nebo připnout pod článek. Přeji Vám šťastnou cestu, kamkoliv se vydáte, a hlavně se v pořádku vraťte.

Galerie