Dva týdny ve Skotsku (2015)
Rok 2015 byl pro nás významný hned z několika důvodů. Nejen, že nás čekala svatba, ale hlavně jsme se konečně rozhodli vyrazit společně na první větší (delší než týdenní) dovolenou. Takovou před-svatební cestu dá se říci. Naše pohledy se už od začátku upíraly směrem k Britským ostrovům, jelikož jsme oba dva orientováni spíše na přírodu než na velkoměstskou turistiku. Zbývalo pouze rozhodnout, zda to bude Skotsko nebo Irsko. Nakonec to vyhrála jezera a ačkoliv nás mrzí, že jsme se do Irska doposud nepodívali, rozhodnutí určitě nelitujeme.
Obsah
- Edinburgh
- Stirling – Loch Lomond & The Trossachs
- Fort William & Ben Nevis
- Cairngorm
- Shrnutí a mapa cesty
Jak se od té doby stalo mým dobrým zvykem, objednal jsem si průvodce (osobně preferuji Rough Guides, ačkoliv Lonely Planet také není zlý) a zhruba během měsíce jsem měl celý výlet naplánovaný, ubytování zamluvena a letenky v mailu. Do Edinburghu se dá z Prahy doletět přímo a trvá to něco málo přes dvě hodiny, což je méně, než nám zabere cesta z Českých Budějovic na letiště. S sebou nám stačilo jedno zapsané zavazadlo (krosna pro snazší manipulaci) a jeden batoh do letadla. Když bylo vše nachystáno, mohli jsme konečně v polovině června vyrazit na Expedici Skotsko.
Edinburgh
Po příletu nás čekal přesun z letiště do centra Edinburghu. Naštěstí Skotsko není ČR a k dispozici je k tomuto účelu pohodlný rychlovlak, který vás za půl hodiny a 6 liber doveze přímo do srdce metropole. Libry jsme měnili ještě v Česku a mohli jsme si tedy odškrtnout naší první útratu. V centru už se dá všude dojít pěšky a nebyl tedy problém ubytovat se v našem prvním stanovišti – hotelu Mansion Group, který mimo sezónu slouží jako studentská kolej místní univerzity. Sice trošku stísněné, ale čisté, přímo v centru a hlavně jen za necelých 60 liber na dvě noci. V Edinburghu je naštěstí, stejně jako ve většině hlavních měst, dostatek možností k ubytování a přebytek nabídky často sráží cenu dolů až na míru vyhovující dokonce i východoevropskému turistovi.
Naše první kroky při průzkumu vedly na kopec Calton Hill. Kromě hezkého výhledu na město (a na protilehlý Arthur´s Seat, na který jsme se chystali až před odletem) nás ohromil především pohled na National Monument of Scotland. Pomník vojákům padlým v Napoleonských válkách měl být chloubou města, avšak zhruba v pětině došly Skotům peníze. Zapíchli tudíž lopaty do země, a od té doby se oběti uctívají jen z části. Druhý den jsme si prošli střed města. Jak jsem říkal – nejsme moc na městskou turistiku, ale Edinburgh je moc pěkné, historické město s příjemnou atmosférou a hlavně v něm ještě nebývá tolik turistů, jako v jiných evropských metropolích. Nabízí se procházka od zámku po hlavní ulici (která se skládá vlastně ze čtyř ulic) až k Holyroodskému paláci a skotskému parlamentu. Cestou kromě zřejmého nákupu skotské (bez které ze Skotska prostě odjet nesmíte) nezapomenout i na ochutnávání fudge, tedy místní sladkosti, která je hlavním zdrojem příjmu zdejších zubařů. Já mám sladké rád a Nina ho miluje, ale i my máme své limity. O skotské kuchyni a stravování ještě ale budu psát později. Náš první celý den ve Skotsku jsme zakončili krátkým výstupem přes Hunter´s Bog, což je takové vyvýšené vřesoviště s hezkým výhledem na město.
Stirling – Loch Lomond & The Trossachs
S dalším ránem jsme dali Edinburghu sbohem a vydali se k autobusovému nádraží. Nyní, když se ohlédnu za celou dovolenou, lituji převážně jediné věci, a sice toho, že jsme si nepůjčili auto a v rámci úspor se rozhodli využívat po celou dobu veřejnou dopravu. Nejen, že bychom toho s autem mnohem více stihli, ale hlavně by to cenově vyšlo skoro nastejno, jelikož autobusy a vlaky ve Skotsku jsou mnohdy dražší než samo ubytování. Stalo se nám i to, že při jedné jízdě si před námi sedící angličané posteskli, jak je ten autobus drahý. No a pokud je drahý pro angličana, co má říkat chudák Čech sotva dva roky po ukončení studia? Nicméně rozhodnutí bylo učiněno a přece před nastávající snoubenkou neuznám chybu. Nasadil jsem tedy hrdinský výraz a po zbytek výletu tahal z peněženky libru za librou s vědomím, že mám stále dvě ledviny a tudíž dostatečnou finanční pojistku.
Další zastávka – Stirling. Historické město zhruba 50km západně od Edinburghu, známé hlavně pro svůj hrad a památník Mela Gibsona Williama Wallace. Byli jsme opět věrni ubytování v akademickém prostředí a tentokrát složili hlavy pro tři následující noci v hotelu Willow Court, což je hotel přímo v univerzitním kampusu. Stálo nás co zhruba 130 liber, ale byl to velký luxus a dokonce se snídaní (Haggies). Hlavně jsme měli možnost nasát atmosféru univerzity, trávníky zastřižené jako nůžkami na nehty, lesíky a jezírka. Tam studovat, tak do té školy možná i chodím. Také jsme tam narazili na první problém s jazykovou bariérou. Je sice pravda že ve Skotsku se hovoří anglicky a v Edinburghu tomu tak skutečně bylo, nicméně řeč, kterou na mě spustila místní recepční pro mě znamenala krutou srážku se skotskou realitou. Anglicky umím velice dobře a většinou nemívám problémy se domluvit, ale mé pokusy domluvit se s touto slečnou snesou srovnání s domluvou s naším pozdějším průvodcem v Malajském deštném pralese. Nakonec se nám za vydatné pomoci neverbálních prostředků podařilo vysvětlit, že se chceme ubytovat (což by se na hotelové recepci dalo očekávat, ale kdo jsem já, abych soudil).
Ve Stirlingu jsme si prohlédli výše zmíněný zámek a také památník, na který jsme se dokonce dívali z okna hotelu. Naším hlavním cílem v oblasti ale byl národní park Loch Lomond & The Trossachs, jenž byl v dojezdové vzdálenosti místní MHD a znamenal naše první střetnutí se skotskou divočinou.
Náš harmonogram nám umožňoval absolvovat dva celodenní výlety. Jak první jsme si zvolili Loch Ard, což byla taková klidná procházka kolem jezera. Super bylo, že jsme nepotkali jiného turistu. Druhý den jsme obešli celé jezero Loch Katrine, což už bylo o něco náročnější. Opět připomínám náš handicap, kterým byla nutnost všude se dopravovat autobusem, což žralo jak čas, tak peníze. Hlavně musíte pořád myslet na to, aby Vám poslední autobus neujel, což by byl problém. I takto omezeni jsme si ale naší první skotskou turistiku velice užili, k čemuž přispělo i krásné počasí. Ironií budiž to, že jedinou věcí, kterou jsme do Skotska vezli a nevyužili byly naše pláštěnky.
Fort William – Ben Nevis
Další etapa nás zavedla nejprve do Glasgow, kde jsme však strávili pouze 2 hodiny čekání na přestup. Pak už jsme opět frčeli autobusem, tentokrát na sever do městečka Fort William, ležícím na úpatí nejvyšší hory Spojeného Království – Ben Nevisu. Musím tady ale opět zmínit svou lítost nad tím, že jsme neměli vlastní auto, protože jsme cestou projížděli kouzelným údolí Glencoe, které jsme si bohužel takto mohli prohlédnout pouze z okna. I tak to byl ale jeden z nejhezčích pohledů, co se mi kdy naskytl. Měsíční krajina mnoha kopců a údolí, potoků a jezírek ve smaragdové barvě a bez jediného stromu. Víte vy vůbec proč ve Skotsku nejsou stromy? Británie totiž ve svých slavných dobách impéria byla významná námořní velmoc. K tomu, abyste byli námořní velmocí, většinou potřebujete lodě. Dá se říci, že hodně lodí. A čert to vem, lodě se vyrábí ze dřeva. Tak se tehdy pánové ve Westministerském paláci rozhodli, že si přece nebudou kácet svoje lesy, kam jezdí střílet čuníky a namísto toho vykácejí Skotsko, které stejně nikoho nezajímá (a kdyby si nějaký skot stěžoval, stejně mu nebudou rozumět). Jeden by tu vzájemnou nevraživost i začal chápat.
Nu dorazili jsme tedy do Fort William, pro nějž je označení městečko možná nadnesený a vyhledali místní B&B Ardmory, kde jsme měli domluvená tři přenocování. Jednalo se o malý venkovský domek s dvěma pokoji pro hosty v podkroví, za jeden z nichž jsme zaplatili 190 liber. Paní domácí byla ale nesmírně příjemná, dělala vnikající snídaně a stále si s námi chtěla povídat. Přece jen cestovatele z divokého východu u sebe doma nemá každý den. Po našem sdělení, že se druhý den chystáme vystoupit na Nevis nám popřála hodně štěstí s tím, že doufá, že tam hora ještě je, protože ji už půl roku přes mraky neviděla.
Když jsme ráno po snídani vyrazili na výstup, ještě nás paní chytla ve dveřích a každému z nás dala vizitku s tím, ať si ji zapneme do kapsy, což prý usnadní záchranářům identifikaci našich těl poté, co někam spadneme. Brali jsme to jako hezký vtípek, my naivky…
Ben Nevis není hora vysoká, ani jiným způsobem vynikající. Ale jednou je to hora nejvyšší a jako takovou je jí třeba pokořit, a ne jak Nina navrhovala: „Prostě doma říct, že jsme tam vylezli“. Jsem sice pro obelhávání rodiny asi jako každý, ale i já mám svou důstojnost. Tyčila se tedy nad námi (aspoň jsme to tedy skrz ty mraky předpokládali) do výšky 1.345m, což není mnoho, ale naše ubytování se tyčilo ve výšce 9m, což na celou situaci vrhá nové světlo. Vypravili jsme se tedy na cestu a zhruba po třech kilometrech jsme došli k návštěvnickému centru na začátku výstupu. Po obligatorní toaletní pauze jsme si přečetli místní informativní nástěnku, doporučující si k výstupu s sebou nést mimo jiné: soupravu na rozdělání ohně, světlici, mapu a kompas, čepici a rukavice. Samozřejmě jsme neměli nic z uvedeného ale naše nadšení kompenzovalo mírnou materiálovou podvybavenost. Ačkoliv na vrcholu hory seděl mrak, byl jinak krásný a slunečný den a my jsme si užívali procházku mezi stády oveček a sem tam nějakým tím turistou. Cesta postupně začala stoupat, travičku vystřídalo kamení a ovečky odfoukl zdvihající se vítr. Asi tak po hodině a půl jsme se tedy vyškrábali do sedla pod Nevisem k jezeru Lochan Meall, kde jsme se mohli naposledy rozhlédnout po skotských fjordech, než nás pohltili mraky. Začala nám být mírná zima a k našemu nadšení jsme asi po hodině dalšího stoupání narazili na sníh. Já se snažil svým rozverným žertováním o sněhu v červnu povzbuzovat upadající náladu své snoubenky, nicméně když jsme během následující půl hodiny měli sněhu skoro po kolena a při každém kroku jsme klouzali zpět dolů, začínal optimismus pomalu opouštět i mne. Bohužel sníh a zima se ukázaly nebýt naším největším problémem.
Závažnost situace jsem si začal uvědomovat ve chvílích, kdy jsme vlastně nevěděli kudy se vydat. Viditelnost byla totiž místy maximálně 5-10 metrů a my se pohybovali v bílé kouli. Po těch pár metrech nebylo ani poznat kdy končí sníh a začíná mrak. Cesta na vrchol byla značena navršenými kamennými mohylami, které místy vystupovaly ze sněhu a po každé, když jsme k jedné došli, stáli jsme a mhouřili oči do bílé tmy ve snaze zahlédnout další. Asi jediná věc, která nás přesvědčila se neotočit a nevrátit se byla přítomnost lidských stop ve sněhu, slibující, že až dojde na nejhorší nezemřeme sami. Asi nejsilnější zážitek pak nastal v momentě, kdy poryv větru na pár vteřin nadzdvihl mrak a my viděli, jak se pár metrů od nás pod převisem sněhu otevírá pár set metrů hluboká propast. Rázem jsme byli v určování směru mnohem opatrnější. Po pěti hodinách jsme pak konečně stanuli na vrcholu Spojeného Království a představovali si, jak krásný to musí být výhled když je vidět a jak skvělý pocit, když vám neumrzají prsty. Nakonec jsme se úspěšně vrátili i zpět a celý výlet zabral nějakých 8-9 hodin.
Bez újmy přežily naše tělesné schránky, i náš vztah o který se občas obávám více. Druhý den jsme pojali trošku více rekreačně a vydali se na procházku údolím pod Ben Nevisem které sloužilo jako natáčecí lokalita pro mnoho scén ve Statečném srdci k vodopádu Steall Falls. Tam i zpět to bylo z Fort William celkem 24 km, ale s minimálním převýšením, hezkými výhledy a hlavně bez sněhu.
Cairngorm
Naše horalská epizoda byla tedy u konce a s ní i náš pobyt ve Fort William. Další zastávkou na naší cestě Skotskem mělo být městečko Aviemore v národním parku Cairngorms, kam jsme se opět vydali autobusem přes Inverness, což byl nejsevernější bod naší výpravy. Cestou jsme míjeli známé Loch Ness, ale bez zastávky protože se jedná o skutečné turistické termitiště a ve Skotsku je dostatek jiných jezer, kde nehrozí že dostanete přes hlavu selfie-tyčí. O Inverness se také rozpisovat nebudu, jelikož se jednalo pouze o přestupní stanici a strávili jsme tam jen pár hodin v blízkosti autobusového nádraží. Co mi však uvízlo v hlavě a vybavuji si to i dnes, o čtyři roky později, byl zápach který na nás zaútočil hned po vystoupení z autobusu. A nebylo to způsobené nějakým rybářským trhem nebo podobně. Byl to prostě místní ekvivalent čerstvého vzduchu. Další menší komplikací bylo stravování. Když máte dvě hodiny na zabití, je praktické strávit je efektivně a nabrat nějaké síly. Problém ve Skotsku byl, že nám nenabízelo mnoho možností. Rozuměj restaurace by sice nějaké byly, ale s českým platem a snoubenkou-studentkou to nebyla zrovna varianta, kterou bych nazval udržitelnou. A fast food člověk taky nemůže jíst neustále nemluvě o tom, že McDonalds v ČR bych přirovnal k Michellinské restauraci oproti McDonalds ve Skotsku. Standardně bychom to řešili návštěvou Tesca a koupí nějakých základních potravin (salám, sýr, pečivo), ale i to byl na místě problém sehnat. Skoti se totiž, jak jsem vypozoroval neunavují takovými fádními věci jako příprava jídel. K obědu to spraví balík chipsů a na večer se něco koupí ve fast foodu. A když je krize, vždy se dá pořídit fritovaná tyčinka Mars (já tu odvahu teda neměl).
Naší poslední zastávkou byl tedy národní park Cairngorms kde jsme se ubytovali v krásném lodge hotelu Highland Hotel za 190 liber na tři noci a následující den vyrazili další tůru. Z Aviemore jezdí pravidelný autobus do Glenmore, odkud se dá naplánovat spousta výletů. My se rozhodli zdolat poblíž ležící mírný kopec (munro, jak říkají Skoti) Meall a‘ Bhuachaille, který znamená jen nějakých 550m převýšení a následně ho slézt na druhé straně a dojít ke známému jezeru Lochan Uaine (Zelené jezero). Dohromady jen nějakých 10 km, ale už nás poněkud začala zmáhat únava. I to byl důvod proč jsme se rozhodli následující den zůstat v Aviemore a sbírat síly.
Nadešel čas našeho návratu do Edinburghu, kde už jsme to znali a nebyl tedy problém najít naše staré ubytování a před odletem strávit ještě jeden celý den v hlavním městě a nakoupit tolik skotské, co se legálně dalo uvézt. A jako tečku na závěr jsme si dopřáli výstup na Artušovo sedlo – vyhaslou sopku přímo uprostřed Edinburghu s nádherným výhledem. Pokud vás neodfoukne vítr, je to krásné místo, kde si užít západ slunce a zavzpomínat na parádní dovolenou.
Shrnutí a mapa cesty
Pokud jste dočetli až sem, máte mé díky a doufám, že vám třeba pár zmíněných informací pomůže s plánováním vaší cesty, pokud se právě do Skotska chystáte. Nám se výše popsané podařilo uskutečnit během třinácti nocí v této krásné zemi. Kdybychom měli auto, níže uvedená mapka by vypadala určitě jinak a článek by byl jistě delší. Nicméně mám pocit, že i v tom případě bych naříkal, že se nám toho nepodařilo stihnout dost. Skotsko toho nabízí opravdu mnoho a stihnout se dá jen něco. Přeji Vám, ať tam najdete co hledáte.
